Maloměstské elegie

Maloměstské elegie. Praha: Mladá fronta, 1999. 52 s.

Ložnice

Chce se mi už dávat na okno kanýry.
Proč ne? Snad jen dědeček mohl vidět
v očích své mladé ženy noční světlo:
pro ni byly brvy něco jako žaluzie.

Snad jen on měl možnost vnímat
chuť studu a babička nakonec dokázala
být vášnivá. Tak byly na oknech kanýry
a za nimi hořká mandle pelargónií.

Cokoliv se šustlo kolem, bylo pomluveno:
ale jen proto, že ráj se musí hájit.
Není možné nalévat čaj z konvice zleva,
ale dědeček chodíval domů opilý.

To se čistila okna a s nikým se nemluvilo –
jen touha hvízdala břízami po celý život:
oko ukryté městem za krémovými kanýry.


Dopis architektovi

Myslím, že bych Vám měl konečně napsat,
jak jsem to myslel. I když to opravdu nevím.
Myslím, že byste měl v sobě najít velkorysost.

Neznám nic prázdnějšího než plující bílá oblaka.
A neznám nic lidštějšího, než je nuda:
zaplavuje chlapce na zahradě při pohledu vzhůru
a on cítí, jak mu roste v krku bělostný knedlík.

Co potom zbývá než se naučit číst a psát?
Než uvěřit věcem, které se nestaly, ale jsou popsány.
V tomhle věku je nutné vymyslet si drama.

Říkáte, že i potom míjíme se se životem.
Ale není to spíš tak, že právě tenkrát
nás uchopil za nohy vír
a to ostatní jsou už jen kruhy na hladině:
plynou někam pryč, a přitom nás přibližují?

Povězte sám, ale poctivě:
Jste dnes schopen přiznat, že neovlivníte život oblak?
Řekněte jasně: Nejsem osmý autor oblouku duhy.

Martinu Samohrdovi

Třetí elegie

Vítal nás na Hrázi věčnosti jas?
Pošmourné šero jako by chtělo
stékat po prvních lístcích
a sochy v Sadech se domlouvaly,
že nám to neprojde. Která z nich
první napřáhla proti nám ruce
a my pocítili ten kříž? Bývaly dny,
kdy jablko v trávě nahnilo,
hned jak spadlo, a stmívalo se
už před svítáním. Vzpurná čela
nesli malí andělé jako štíty
a Medúsa se v nich zrcadlila.

Tak kolem nás padali mrtví
a každému z ruky vypadl černý kámen.
Les šuměl složitým vyprávěním
a na jeho stezkách jsme se
na cestě k Rašínu poztráceli.
Pak každý hledal svůj směr
na vlastní pěst a v pěsti svíral to,
co ukořistil. Ale kdo nám měl radit,
když jsme většinu dne
trávili odklízením mrtvých?

Vítal nás na Hrázi věčnosti jas?
A přece – v svislých proudech
padalo tlumené světlo
a někdo dřív už artikuloval.
Tak se tvořily v našich hrtanech hlásky;
světlo vadlo a zase zdvihalo hlavu,
když slyšelo ten šum úžasu
nad setkáním. Až do noci čekali jsme

zrození anděla. Povstal a zdvihl nám vstříc
svůj vyleštěný štít.

Na Hrázi věčnosti nás vítal jas
a my vztahovali ruce s tím, co jsme našli.
Své ruce s bílými kameny.


Šestá elegie

Že zpoza stromů na nás vyhlédla krása?
Že kadeřavá jak moře prsty roztáhla klín?
Že něco nečistého ulpělo na jejím čele
už před tou chvílí, kdy jsme ji u vody dohnali
a jeden po druhém jí surově otloukli hlavu
o kámen ve tvaru talíře?

Ne, žádnou abstrakci znásilnit nelze;
jestliže někdo utíká zčernalým lesem
a úzkostně sleduje vlastní tep,
pak má též jméno: zabili jsme tě, Marie!
A také my nejsme vtělené zlo,
ale Rus, Srb, Rakušan, Čech a Řek,
a vlečem se nyní zakrváceným listím:
i ono je dubové.

Proč nechceme vidět, že krása ani smrt
nejsou obecniny, ale šátek s perským vzorem
přehozený přes tvář mrtvé,
že ani levý prs není dvojčetem pravého,
protože na něm zůstaly otisky zubů?

Modlíme se na okraji lesa při východu slunce:
rukojeti mečů zaražených do hlíny mají tvar kříže,
ale ten můj končí nahoře ošoupaným knoflíkem,
zatímco hlava tvého se leskne, žádostiva krve.


Osmá elegie

Kdyby se tak objevil a řekl,
proč jsme stále přitahováni nocí.
Pes štěkne, a obzor dostane barvu
kávového mléka. Kohout zaječí,
a náhle proniknuvší světlo
donutí stíny klesnout na kolena.

Ale my už stojíme na podmáčeném břehu
a víme, že je čas sbalit rybářské náčiní.
My víme, že zas budeme kropeni
hvězdným zrním a že nám za noci
vykvete v kůži tisíc malých ranek.

Naše objevy jsou za námi už z rána,
naši krev vypila v noci kuna,
náš dům stojí ohvězděn na kopci
a je domovem živých mrtvých.

Naše schopnost se oddat je bezpříkladná.
Ale i ticho nás odvede od ženina prsu.
A my nasloucháme tak ostražitě,
že slyšíme i myšlené zvuky.

Noc v nás nalézá své děti.
A my se zastiňujeme
haluzemi černého bezu,
jak ti, co na hřbitově kropí cesty
ve stínu sochy Anděla Blažené Smrti
a z konviček jim kape černá krev.

Ve tmě vody se mihl stín
štiky větší, než lze ulovit.
Vážka má větší rozpětí křídel
než my rukou, vodoměrka
kráčí po vodě jako Mojžíš.

Ale co je to proti zvyku,
který opět přinesla noc.
My jediní jsme schopni
plavat v tom nehybném proudu;
a kdyby se objevil ten, kdo to ví,
slyšel by jen suché praskání kloubů,
když si myjeme ve tmě ruce.

Ó, my Piláti! Propouštíme přátele
ze svého břehu jen proto,
že cítíme koprovou vůni noci.
Ale uchovat ji kromě nás nedokáže nikdo,
ani ten, kdo sem přivedl ráno –

jen tak na zkušenou, jen na kus řeči.

Protože my máme svou noc v hlavách,
my ji ráno jíme jako koláč
a mluvíme s ním. Drobínky noci
odpadají nám od úst
a rány, hvězdné prohlubně, rostou.

Pes štěkne a kohout ječí.

A on odchází, bezradný z toho, co se tu stalo.