Navštěvovat želvu

Navštěvovat želvu. Verše z let 2003–2007. Brno: Host, 2007. 54 s.

Houf nahých mužů

Nedivíme se, když se houf mužů
hromadí u brány –
jsou šedí, staří,
jejich pohlaví malá.

Dožadují se chleba,
ale po něm
přicházejí křeče
a strážná smrt otevírá dveře.

Jsme schopni se divit,
když jeden se oddělí,
popojde k drátům
nabitým elektřinou
a zůstane tam viset
jak králík, co se dostal
do ohrady pro dobytek.

A to jsme vítězi! Kdyby dal někdo
do promítačky obrácený film,
vrátili by se a všechno by bylo
teprve před nimi.

Děkujme Bohu.
Takhle je to přehledné.
Oni jsou oni
a my jsme zatím my.


Last minute

Tento laskavý svět,
v němž se nic neudálo,
je květinářství umělých vůní.
Pierre Cardin jako Houdini
nabízí únik z pout
i na dně rozvodněné řeky.

Tento laskavý svět,
v němž vás nechají
umřít samotného na pokoji
číslo šest v čistotě
nového ložního prádla,

tento laskavý svět, jímž nepohne nic,
reklamu v něm potřebuje i masová vražda,

tento laskavý svět
nosí v břiše dítě, co se nehýbe,
dítě, co jen neodbytně mrká.


Nonsens

Směšná představa:
starý muž o berlích.

Ale to jsem přece já –
dítě v námořnickém triku,
mladý bohém uvazující si
na krk usmolený šátek.

Vždyť opravdu jsem to já,
muž v uváleném obleku
a s kravatou potřísněnou
nějakými zbytky
z ředitelova obědu.

Rozeznejte mne prosím, hory,
které jsem pokořil.

Rozeznejte způsob,
jímž jsem vás dobyl.

Rozeznejte mne, hory!
Vždyť jsem to já!
Jen v převleku.

Směšná představa:
stařec o berlích
a přece mladý.

Ale jsem to já
ztrácející dech
na vrcholu hory.


Last minute II

Vešel jsem do světa,
kde se zdánlivě vůbec nic neudálo,
jak do domu plného haraburdí.

Sotva jsem ale zavřel oči,
věci se k sobě naklonily,
vyprávěly si příběhy o mém smutku,
o mé radosti, chlípnosti, lásce,
lhaní a zbabělectví,
hrdinské ságy o mých činech
a aforismy o hlouposti.

Stal jsem se pro tu vteřinu mýtem,
než do světa, kde se nic neudálo,
po špičkách vstoupí zase někdo jiný.


Plameňáci

Ještě jsem stihl vyplašit z hladiny
lesního jezírka plameňáky

To bylo v jižních Čechách
Jejich křídla v západu slunce
opravdu růžově plála

Ráno se poprvé ozvala moje nemoc

Ještě jsem stačil odjet na ostrov Rhodos
vidět letadlovou loď Eisenhower
číst na terase hotelu Ernsta Jüngera
a koupat se s průvodkyní
na soutoku dvou moří

Já socha tyčící se nad přístavem
stál jsem rozkročen mezi moři
Egejské se mi už zdálo nesnesitelně chladné

Ještě jsem zahlédl stádečko muflonů
běžící před vchod nemocnice v Krči

Naposled se ozvala moje nemoc

Hic Rhodos hic salta
A já spatřil znova jen plameňáky