Polední příběh

Polední příběh (Dejá vu). Praha: Jiří Rulf, 1983. 25 volných listů, 5 obr. přílohy.

Muž sestupující z bicyklu
I

Nestalo se to nikde jinde,
ale právě v poledne, když
jsem uviděl svůj stín,

až když jsem zvedl nohu
a díval se na siluetu
své levé podrážky a nic víc,

tak vysoko slunce stálo
a stín byl jako báseň,
co neznala život v zimě,

tak malý byl, že stačí šlápnout,
a báseň nebude jako pouhá
silueta veliké podrážky

na mé levé noze. Uprostřed lidí,
zpomalených teplem, bylo léto,
se na ulici pod topolem

kolo mých dějin zastavilo.
Nebylo důležité, z jakého
jsem tehdy jel vlastně domu

a zda jsem jel tam, nebo zpátky.
Hlavní bylo, že je báseň stín,
jehož se snadno zbavíš, stačí

jen přišlápnout nohou. Zaskočen
jsem stál jako čáp na jedné noze,
kolo mých dějin se zastavilo.


Muž jdoucí po ulici
I

Až když přijde teplo a jasně
snadný den a topol dá muži
hned červenobílý stín,

tehdy muž touží zachytit
v sobě příliv, jenž spí
nedaleko otcova domu.

Je jen jediná možnost, jak
ho vzbouřit, najít v písku
cihlový dům vlastního strachu.

Ať žije ta bílá cesta,
kterou bych mohl najít,
kdybych opět rázně vešel

do naší ulice. Vždyť v ní hrála
žena na nástroj z větve
mého zadrhnutého hlasu.

A tak se stalo, že na mém
nose uchytila se mastná saze
touhy a já tušil svoji spásu

v oné cestě, o níž bych k vám
mluvil s pověřeným klidem.
Pěvec je pověřen Bohem, aby

spatřil, a jeho očima pak vidí
všichni, kdož jdou za poledne
po této ulici za svým cílem.


Muž, který mluvil ze spaní
I

Byli jsme a byli, ale pokud
jsme a pokud jsem já, jsem
znova na ulici v kolébce

a na pavlači mluví má matka
o zázraku nového pláče mého
bratra, zatímco má píseň

stále únavně je. Musel jsem
asi najít svou vlastní
krev v poledne na dlažbě,

vždyť píseň je víc než může
říci celý věk, víc než je
na dlažbě má vlastní krev.

V chlapci se dnes jako ve mně
ozývá moře a ptačí křik je
silný jak na pavlači pláč.

Až dnes bylo opravdu horko,
a tak bylo snadné zde usnout
a konečně slyšet, co je zač

imbecilní Bůh, slyšet listí
ve stínu příbytku topolu.
Otočit se k línému našemu Bohu

hrdou a novou, neponičenou tváří
a cítit opět v naběhlém
hrdle hocha mužovu svobodu.


Muž na kolečkovém křesle
I

O tajemství topolu,
v němž rostlo slunce, dnes
všichni sní, ale naše ulice

je stále jen ubohou cestou,
na obou stranách skončenou
zdmi. Zeď z rudých cihel

krve je pro mnohé velkým
tajemstvím, a tak si myslím,
že to být nemůžem, že to

snad ani nejsme my, ale
ti, kdož za umrlým Bohem
vynášejí s klamnou pokorou

stůl, do jehož nohy ukryla
žena před léty prsten báje:
moc uvidět ruce jako větve,

rozpažené do všech světových
stran. Mnozí se spokojí,
když najdou v domě krůpěj

po největší bouři, jaká kdy
přišla do ulice. Ale kdo odešel
tam, kde tušil hnít kamenné

moře, nemůže se, ač slepec,
spokojit s pohledem na strom
z otcovy řady osleplých oken.


Muž stojící na jedné noze
I

Nestalo se to nikde jinde,
ale právě v poledne,
když jsem uviděl svůj stín,

až když jsem konečně sestoupil
z kola a zvedl nohu
a viděl šlápotu a nic víc,

tak vysoko slunce stálo
a stín byl jako báseň,
co poznala život v zimě,

tak malý byl, že stačí šlápnout,
a báseň není, jako nebyl
celý můj dřívější příběh.

Já, jenž jsem ulicí jel
stále jen ze sebe k sobě,
jsem byl najednou

za svůj stín vděčný. Bylo léto
a uprostřed pomalých lidí
nebylo důležité, z jakého

jsem vyjel cihlového domu.
Hlavní bylo, že je báseň stín,
jehož se snadno zbavíš, stačí

jen přišlápnout nohou. Ale já
jsem stál jako čáp na jedné noze,
kolo mých dějin se zastavilo.