Radio Netopýr

Rádio Netopýr. Praha: Favia International, 1992. 70 s.

Dopis Vencovi

[…]

Jak zelené jsou stromy
v hukvaldské oboře,
kde se daňci sbíhají

poslouchat Bystrouščiny
písně. Jak je
všem potřebný den,

v němž Janáček zapsal
zpěv drozda i nemluvněte,
aby toto ÁÁÁ

zůstalo pod nebem trčet
v bílé výhni oblaků,
v peci, kde zraje

každý muž jako strom,
jenž přinesl listí, ovoce
šťavnaté a šťastné

a nakonec stín, bílý
jako hlas kamenného
světce v oboře

pod ním. Jak každý
si v sobě nese touhu
vylézt na kopec před oknem,
svou Babí hůru,

ale smrt ho nakonec najde
opřeného o bakelit
restaurační židle,
jak skelně kouká na Morávku
v betonovém korytu
zúčtované písně –

protože z kiosku
se už opravdu ozývá
klapot kalkulačky,
v němž létají cifry
za buřty, pívo, griotku,
státníky a nože,
za vše, čím ses obklopil,

Venco,
abys měl klidný spánek.
Ale proboha, nespi mi tu!

[…]

Dopis rodákům

Já se sem vrátil.
A zastavil se až
na Zvičině, kde
vítr mě svlékl
ze všeho,
co na mě navěsili
mí rodní tkalci
před odjezdem,
a já se ze Zvičiny,
jež bude brzo cílem
smrtících sarančat
raket, obracel do míst,
kam chodíval Erben.

Ano, já nahý,
jen s vlajícím bílým kapesníkem,
jejž vymysleli v hořické Miletě
chytře – na svatby i pohřby,

volal jsem do kraje
radiovým hlasem:
Rodáci milí,
proč tu zem vyklízíte?

Díval jsem se ze Zvičiny
na jednu stranu a viděl
mnoho žiraf a hrochů,
jak žvýkají palimpsesty
Královédvorského rukopisu
a navíc také nakyslou,

podhorskou trávu – a nikdo
už se nedozví, co bylo
v pampeliškách i palimpsestu
psáno. Na druhé straně
jsem viděl les Svíb
nadosah od Sadové,
kde se dodnes
berou na bodáky mrtví
a listí útěšně padá
na jejich mrtvolný tanec –

zde drsný je kraj
a lidé zlí,
v lese Svíb
v říjnu
mi na nohy kane
dlouhé rudé listí,
i počátek května,
den naší pouti,
je chladný
jak zeleným mechem
potažený kámen –

to znám, ale dnes
jsem neviděl lidi zlé,
ani jakékoliv jiné.

Viděl jsem stroje
v tkalcovských fabrikách,
které samy sebe
mnohem rychleji oblékaly,
než kdyby rekrutovi
nařídil na vojně zupák
navléci plynovou masku –

já,
motocyklista černý,
viděl jsem okruh
s třemi sty zatáček
nad Hořicemi a po něm
se řítily jen opuštěné
motocykly – tam mi bylo
jasné, že ne já,
ale smrt tu má šanci.

[…]