Rozhovory

Tázaný / Tázající

Lhát, či nelhat – to je, oč tu běží

Seděli jsme s VLADIMÍREM MIKEŠEM u okna jeho bytu na Hřebenkách a dívali se na Prahu v krásném květnovém dni. Loni oslavil Vladimír Mikeš šedesátiny – prozaik, esejista, dramatik, ale především náš nejvýznamnější překladatel italské, francouzské, španělské a portugalské poezie se obešel bez hlučných fanfár tisku a oficiálních hodnocení a ocenění. Naši skvělí překladatelé jsou na to ostatně zvyklí – bereme často jejich vklad do naší kultury jako něco samozřejmého a asi právě proto ho neumíme patřičně využít. Ale nebe nad Prahou bylo modré jak nad Florencií a Vladimír Mikeš se právě chystal do Itálie, a tak náš rozhovor začal odtud, i když se později stočil k problémům domácím.

Vy jste v roce 1985 obdržel v Římě velmi významnou Mezinárodní cenu Eugenia Montala a v Sabaudii před dvěma lety Cenu Circe Sabaudia. Italové si váží těch, kteří pro poznání jejich kultury hodně udělali…
Ano, váží a pro rozšiřování své literatury ve světě také hodně dělají. Teď je tu dokonce návrh, který udělali řadě zemí, mj. i nám. Autorská práva na díla jejich autorů by se nemusela platit v devizách. Ale na druhé straně chtějí také poznávat. Bohemistika tady má velkou tradici, kterou pomohl rozvinout zejména A. M. Ripellino. Dnes jsou katedry bohemistiky na univerzitách v Římě, Miláně, Neapoli, Benátkách… Proto tu také dobře znají naši poezii – jména jako Halas, ale zejména Holan a Orten jsou tady pojmem. Jsem rád, že jsem k tomu mohl přispět svými překlady české poezie do italštiny. Malý příklad – nedávno mě navštívil básník Marco Ceriani; zamiloval se do poezie Jiřího Ortena natolik, že se učí česky.

Často slyšíme o tom, že se poezie na Západě prakticky vytratila z kulturního povědomí, že o nákladech, kterých u nás verše dosahují, mohou jinde jen snít. Jak je to v Itálii?
Tyhle věci nejsou dány jen současným stavem, ale také tradicí. V Itálii se odjakživa četlo méně než u nás – a tak, když sbírka poezie dosáhne nákladu 1000 výtisků, je to už hodně velký náklad. Zato se tu teď poezie hodně píše. Říkali mi, že je v Itálii kolem 2000 nových mladých básníků, a jsou to básníci povětšinou dobří. Nevím přesně, co je toho příčinou, ale jistě to vyvolává i stav společnosti – poezie jako skutečná svoboda je přirozenou obranou proti takovým jevům, jako je terorismus, různé projevy totalitarismu.

Dobře, ale najdou ti básníci uplatnění?
Najdou. Vydat sbírku není problém, problém je dostat ji do veřejného povědomí. K tomu slouží řada akcí – téměř každé město velikosti Hradce Králové si dnes klade za čest pořádat tzv. kongresy poezie. Zúčastnil jsem se například takového kongresu v Alessandrii. Bylo tu na 300 básníků, italských i cizích. Náklady kongresu nesla městská rada, na výdajích takových setkání se hodně podílejí i různé podniky. Ty akce se setkávají s velkým zájmem – když jsem přebíral cenu v Sabaudii, musel jsem něco pronést k auditoriu. Byl jsem velice překvapen – sedělo tam kolem půltisícovky lidí.

Pořadatelé z toho přece nic nemohou mít…
Přemýšlel jsem o tom – jde o akce, kterým věnuje hojnou pozornost ústřední tisk, pro takovou městskou radu je to i dobrá příležitost k propagaci města. Ale to hlavní asi bude ležet jinde. Do poezie jistě není výhodné investovat z hlediska finančního zisku, ale přináší zisk dlouhodobější. To si mnozí uvědomují.

Možná, že právě teď je vhodné vrátit se domů. Úroveň českého básnického překladu je po léta na vysoké úrovni, například edice Plamen nakladatelství Odeon, do níž jste přispěl překlady P. P. Pasoliniho, Drummonda de Andrade, G. Giudiciho, tvoří dnes už jedinečnou řadu. Ale často se zdá, jako kdyby tyhle překladatelské (a básnické) počiny vlastně ani neexistovaly…
Vinu má především kritika. Dnešní kritik se domnívá, že překlady zřejmě vznikají nějak samy od sebe, a co víc: ve světě se nevyzná a ani ho nezajímá. Takhle pár sousedských půtek na našem rybníce, to je jiná. Kdybych komentovaný obsáhlý výběr ze svého překladu Dantovy Božské komedie nevydal v roce 1984, ale o padesát let dříve, jistě by slova pochvaly nebo zatracení nenašel jen Šalda, ale i mnozí další. V té době by to prostě byl čin i pro druhé.
Naštěstí to vypadá tak, že dnešní mladá generace může existovat i bez kritiky. Překlad Božské komedie zaujal členy Divadla na provázku.

Básnický překlad ovšem vždycky ovlivňoval i původní tvorbu. Kdyby nebylo Čapkova překladu Francouzské poezie nové doby, asi by i generace Devětsilu vypadala jinak. Dnes jako by vlivů nebylo. A když – tak je to v poezii těch nejmladších převařené, byť upřímné beatnictví, staré víc než čtvrtstoletí.
Já jsem beatniky nikdy neměl moc rád. Vykřikovat, že život nestojí za nic, k tomu to člověka v určité chvíli žene, ale protestovat je to nejsnazší. Člověk netrestá jen pánaboha, ale i ty ostatní, jen sám jako by v životě nehrál svou roli. Na otce se rádo, snadno a hezky nadává, ale svět, do kterého jsem se narodil, záleží vždycky na tom, co udělám s ním, tedy se sebou, jakým aktivním činem se představím. Básník za to, co se na světě děje, taky může.
Myslím, že pokud jde o vliv překladu na původní tvorbu, je dnes situace mnohem složitější než ve 20. a 30. letech. Tehdy byla životní východiska a zejména zkušenosti například českých a francouzských básníků velmi obdobné, za poslední půlstoletí se naše problémy ovšem značně rozrůznily, svět se velice změnil. Evropa od dob Apollinairových prožila hrůzné historické zkušenosti a ty zkušenosti jsou místo od místa jiné a nepřenosné.
V poezii jde vždy o pojetí času – to, jak člověk traktuje svůj životní přítomný čas, se přímo vtěluje do jazyka a tak vzniká styl – styl není něco, co se dá zvolit. To je otázka tvůrčí poctivosti – například apollinairovská poetika je podle mne takovým falešným přítomným časem naší dnešní poezie. Co se senzualismem, když se zároveň zřekne odpovědnosti za přítomnost? Dnes je stále zřejmější, jak obrovský význam má pro duchovní život v Sovětském svazu poezie Mandelštama, Cvetajevové, Achmatovové, Pasternaka. Kdyby tito tvůrci psali uprostřed toho, co viděli, jako Apollinaire, nehovořili by za svůj lidský kmen, nepochybně by lhali a nikdo by se dnes o ně nezajímal.

Otázka zdánlivě z jiné strany – Národní divadlo v režii V. Strniska uvádí v současnosti váš překlad Molièrova Tartuffa. Ta inscenace se – zaplaťpánbůh – stala zdrojem diskusí a polemiky. Mnozí vyčítají Strniskovi násilnou aktualizaci. Jak se na to díváte vy?
Strniskův výklad se důsledně opírá o text, všechno tam je. Když dovolíte, ocituji to, co jsem řekl v rozhovoru pro informační bulletin ND: „Vystoupit na scénu a nelhat, to je problém všech časů, napětí mezi poezií a divadlem. Je to taky otázka Molièrova. Položil si ji právě v Tartuffovi geniálním způsobem. Obrací ji naruby: poezie – tedy něco, co ji dělá poezií jen tehdy, když je pravdivá – poezie se stává nástrojem lži. Je cítit, jak to Molièra bolí – tahle ‚pravda‘ lži.“ Ale nenechává Tartuffa mluvit ve verších, opakovat floskule, které mají původ v poctivé řeči.
Já považuji Tartuffa za snad největší dílo světové dramatiky. Neklade totiž otázku „být, či nebýt“, ale „lhát, či nelhat“, a ta je pro ty, kteří se rozhodli být, nejpodstatnější.

Zemědělské noviny, 11. 6. 1988