Ohlasy

• Pavel Janáček: Záloha na portrét básníka Rulfa
• Jan P. Kučera: Nic neviditelné elektrárny
• Vladimír Novotný: Tisíc písní! Tisíc písní!!

Miroslav Holub (1988)

Doprovodný text k Prospektu na rozhlednu...

Nezval pravil, že poezie, v níž neobstojí slovo česnek, je poněkud cizí člověku. A je to fakt, zejména v přítomném kontextu poezie namnoze přespříliš způsobné, spanilomyslně utkané ze zbytkového materiálu do podoby ochranných futrálů na sedadla, na nichž je vyznačena struktura a textura sedadel, avšak bez fleků.
V Rulfově poezii slovo česnek nejen obstojí, ale jest zde na čestném místě, i když se vůbec nevyskytne. Není to poezie návyková a podlá ve své ušlechtilosti, není to potah na cokoli, ale je to cokoli se všemi fleky a vržené do polonoci-polodne aktuálního vesmíru, kde „… dítě bylo / pod cenou na trhu v Kotcích, / tiché a kropenatě šedé.“ Kde „… Přichází hudba / a je čestné ji strašit / randálem v domě, na schodech.“
Přičemž ovšem jde o randál, který je sám druhem klavírní hudby ve smyslu věty Karla Konráda, Ach, to je smutek všech klavírů na celém světě, že lidé zaměňují muziku za hudbu.
Kdyby ještě byly literární skupiny, tak bych si přál být s Rulfem v jedné. A třeba bych zase omylem napsal její program, jako tenkrát před třiceti roky.

Jaromír Zelenka (1988)

Vážená redakce,

v diskusní poznámce Josefa Peterky Také metoda (Kmen č. 24) je v nejasných souvislostech zmiňováno i mé jméno. Zcela nepodloženě jsem obviňován ze servilního podstrojování „panu domácímu“ Zemědělských novin Jiřímu Rulfovi. Pokud vím, dosud nikde nebyl vydán zákaz obdivovat básníka a obdiv mu, byť na jeho „záhumenku“, vyjádřit. Bývá-li leckde možná zvykem za kdečím hledat patolízalské vemlouvání se do přízně, nechť se na druhé straně uvažuje také o tom, že může existovat i docela obyčejná sancta simplicitas, jednání bez prospěchářství, úplatkářství a poklonkování, které si důsledky své pošetilosti – jak jinak nazvat v těchto časech chválu bez spekulace – dokáže bez obav z pokrytectví klidně zodpovědět samo před sebou. A pokud jde o servilnost: nevím, proč bych měl být servilní k člověku, jehož si vážím.

Ivan Martin Jirous (2010)

Nesmíme zapomínat na svoje mrtvé. Včera jsem šel pod Náměstím Míru na Vinohradech kolem obchůdku nakladatelství Paseka. Probíhá tam výprodej knih. Naše ostuda a naše hanba. Koupil jsem si tam nakonec po mizerné dvacetikoruně čtyři. Dnes se za to stydím a pojedu si koupit další. Dvě z těch knih jsou od Jiřího Rulfa.
Na jeho pohřbu jsem byl, nemluvil jsem tam. Mluvím o něm teď. Byl to básník. Nechci říkat velký, nebo významný, či přední. Všechna taková epiteta jsou k ničemu. Hrozné je, že si dneska můžeme jeho knížku koupit za dvacet korun. To je cena půlky panáku, který právě piju.

Sylva Fischerová (2011)

Tady byl básník
(Motolské krematorium, pohřeb Jiřího Rulfa)

Tohle krematorium
je naopak,
postavili ho šejdrem.
A ty ohně před ním,
co vybízejí k hloubavosti!
Smuteční hosté s výrazy dobytčat
stojí šejdrem a poslouchají
slova písně, anglicky –
proč nevystoupí dcera, ta s culíkem,
anebo rodinný přítel, a neřeknou:
Tady byl básník,
beránek boží.
Co napsal, napsal.
Co nenapsal, zůstane na vás.
A na to se najezte a napijte,
tady za rohem je grilovaný jehně
a pivo!
to obaluje nervy a vybuzuje
vzpomínky,
plujou po něm jak papírový
lodičky po potoce:

Jak jsme seděli tam na té zahrádce
Jak se rozváděl a málem to nepřežil

Co napsal, napsal.
Co nenapsal, zůstane skryto.
A na nás je zjistit, jak na to, jak
umírají básníci.

Podstatou řeči
je nevyslovitelné.
Podstatou zjevného
je nezjevné.
To všechno zalito do budovacího
betonu gramatiky,
do pětiletky souvětí,
         a tlachu –
ty básník boří
ve jménu
sebelásky a tebelásky a tebeticha:
tří teček
po kterých vykročí
na cestu do neznáma…

Jan Němec (2008)

Jiří Rulf po sobě zanechal odkaz přemýšlivého básníka a přemýšlivého novináře – obojí je na této úrovni vzácností, vzácností o to větší, že v tomto spojení, zdá se, patří téměř výhradně minulosti. Jeho posmrtně vydané eseje doplňují obraz, jejž o něm máme, protože v sevřenější formě vyjadřují myšlenky, které v novinářské části jeho díla byly spíše jen roztroušeny a naznačeny. Silná poslední sbírka pak stvrzuje jeho pozici mezi výraznými českými básníky druhé poloviny dvacátého století.

Jonáš Hájek (2019)

Redaktor Zemědělských novin a později týdeníku Reflex a také dodnes pamatovaný štamgast malostranské hospody U Kocoura donkichotsky trval v přesvědčení o společenské úloze spisovatele v době, kdy se to nenosilo – „angažovaný“ narativ se začal objevovat až po jeho předčasné smrti. Cenný portrét Rulfovy „stolní společnosti“, která by si zasloužila podrobnou diplomovou práci, podal historik Jan P. Kučera. Sám Rulf, k jehož velikosti – a teď nemluvím o takřka dvoumetrovém vzrůstu – patřila ochota se umenšit, portrétoval své současníky i předchůdce formou rozhovorů a reflexních „kauz“, současnost pak třeba skvělými fejetony. Proč mám rád Jiřího Rulfa já osobně? Snad je mi blízká jeho „maloměstská“ poetika, schopnost nebrat se tak vážně (viz cyklus o „básníku Rulfovi“), zvláštní cykličnost a analyticko-obrazné myšlení. Nikoliv tezovité! A cit pro common sense, který je vlastní básníkům-novinářům: Rulfovy básně bojují s všeobecnou hluchotou (podtitul některých jeho sbírek: „konverzační sešit“), ale ne za cenu úlev a slev. Výsledek? Jedna z nejčestnějších proher současné české literatury.