Jan P. Kučera: Nic neviditelné elektrárny

Každý člověk si během života kolem sebe vytvoří (či spíš je mu osudem vytvořen) kruh kamarádů, z nichž se pak, pouze z několika, vyklubou skuteční přátelé. Stává se to. Měl jsem v životě to štěstí, že můj kruh se protnul s kruhem Jiřího R., načež jsme se důvěrně přátelili dobrých pětatřicet let. V době, kdy se to stalo, čili na počátku sedmdesátých let, jsme pravděpodobně byli na takových protknutých kruzích závislejší, než jsou mladí lidé dnes, byli jsme příliš nedospělí a tak nepřipravení čelit politickým rozmarům, v nichž jsme se nečekaně ocitli. Nebylo sice obtížné se v nich orientovat, obtížné spíš bylo žít jaksi „normálně“. Ulehčení přinášela jen skutečnost, že nikdo aspoň trochu znalý dějin není schopen říci, co v evropských dějinách znamená „žít normálně“, a my jsme trochu znalí dějin byli, přinejmenším jsme na to měli papíry, čili vysokoškolské diplomy. Sedmdesátá léta, jakkoliv nechutná, nebyla ve smyslu běžného života nijak tragická, dokonce bych si troufl vyjádřit přesvědčení, že navzdory jim v této zemi ve dvacátém století byly právě ty naše ročníky, tedy zhruba 1945 až 1948, ty nejšťastnější: v tragické první polovině padesátých let prožívaly svá šťastná dětství, byť děcka musela lízat omítky, aby se dostala k vápníku. Jak pak pozvolna brala rozum, poměry se zřetelně vylepšovaly, až se rozestřela příjemná léta šedesátá. Poměry na filozofické fakultě UK v jejich druhé polovině už byly téměř vlahé a naší generaci byla v jejich cestě za vzděláním dopřána řada profesorů, kteří si zasluhovali úctu i obdiv a věru měli čemu učit. Už to byl dar osudu, i když se pak stávkovalo tak trochu na úkor studia. A když přišla zparchantělá léta sedmdesátá, už bylo dostudováno a člověk mohl snadněji odlišit bědný politický žvást i povážlivé poklesky charakteru ve svém okolí a distancovat se od nich. Tu a tam z toho mohl být šok, jenže, jak známo, stokrát si plivni do moře, ono se nezpění. Nikdo z nás v těch groteskních letech nepatřil k těm požehnaným šťastlivcům, kteří neváhali „stranu“ obrodně zevnitř reformovat a na léta se příhodně zabydlet, byť třeba s pauzou.

A právě v těchto nesnadných časech, na samém prahu našich malých „kariér“, se naše kruhy protkly. Na škole jsme se s Jiřím nestýkali. Sešli jsme se tedy až po škole a přesněji si nepamatuju jak a kdy. Původní spiritus agens byl pravděpodobně Vladimír Novotný, ani si nevzpomínám, jak to proběhlo, ale důležité bylo, že naše společnost se ustavila, jak se ukázalo, natrvalo. Vladimír Novotný se s Jiřím přátelil tak úzce, že ho Jiří už tehdy ustanovil vykonavatelem své závěti. Takových hospodských společností bývalo tenkrát po Praze jistě na desítky (nevím, přečkaly-li dnes ve věku mobilové komunikace), společností tehdy moudrých mladých pánů, kteří si mysleli, že toho hodně vědí, o mnohém se dohadovali a snažili se orientovat v komplikovaném světě pomocí hospodského tlachu. (Po létech se ukázalo, že výsledky tohoto úsilí nejsou valné, soudě alespoň podle přípisu, který mně 21. 3. 1996 do své knížky Nebezpečné dny stručně vepsal Jiří: „Nezmoudřeli jsme.“)

Ač jsme na tom bývali jakožto otcové mladých rodin existenčně všelijak a navzájem si půjčovat „dvacku“ patřilo k naší každodennosti, pivo nám přes finanční svízele chutnalo, a tu a tam snad až příliš. Naštěstí nám to nebránilo ve snahách i v té komplikované době nějak smysluplně pracovat, což, jak je milionkrát ověřené, je dobrý způsob vyrovnávat se s poměry. Milionkrát ověřené je ovšem také to, že běžná práce intelektuála mnoho existenčního zajištění nepřináší, a málokdo si uvědomuje, že stěží se najde nižší hodinová mzda, než jaká je odměnou pisateli knížek.

S těmito nesnázemi se tehdy potýkal asi každý z nás, i když si přesně nepamatuji, kdo všechno k „naší“ společnosti patřil. Vedle Jiřího především „intelektuál s nezdolnou pamětí“ Vladimír Novotný, ale také uznaně nejnešikovnější nástrojař v Praze, literaturou posedlý Antonín Nováček, pozdější okouzlený a statečný propagátor J. Nohavici, milovník poezie Rimbaudovy či Václava Hraběte, proslavený proroctvím z roku 1988, že do roka bude Havel prezidentem, a především vynikající znalec díla Hrabalova, který touto svou znalostí v hospodě U Brčála uvedl do rozpaků samotného Mistra Hrabala. K naší společnosti dále patřili mladí historikové Jan Urban, Pavel Bělina a mladí páni redaktoři z Čs. spisovatele Petr Bílek a Jan Adam, o něco později přibyl freudovský zasvěcenec a vůbec pozoruhodný vzdělanec Sigi (= Michal Černoušek). Každý z nás měl nějaké ambice a každý se musel potýkat s problémy, které mu v jejich realizaci zavazely. Čas ubíhal a přiměřeně nás přitesával. Naše společnost měnila ústřední hospodská sídla, sílila počtem a zase ubývala, svého času se pamětihodně ocitla v Ibsenově ulici v hospodě u nakladatelství Paseka Ladislava Horáčka, kde se scházela společnost početná a pestrá, lidé od divadla, od filmu, překladatelé, autoři, kritikové, historikové atd., mezi nimi občas i básník Jaromír Zelenka na svém vozejčku, ti všichni se mísili, měnili stoly a společně popíjeli, opravdu krása. Asi nejsem sám, kdo vynuceného zániku tohoto prostředí nepřestává litovat, nicméně s vděčností, že to vůbec bylo. Kouzlo tohoto místa nějak souviselo i s tím, že se Ladislavu Horáčkovi jeho původně bláznivý úmysl založit nakladatelství tak znamenitě povedl. Ostatně vydali jsme u něj knížky jak já, tak Jiří.

Navzdory zmíněným událostem (připomínám, že širší společnost včetně té naší se scházela také v hospodě Na Smetance, kam s námi chodili třeba Milan Tesař, Pavel Melounek, Fero Fenič, Marek Brodský a další) naše jádro zůstávalo stálé, posilováno nejen příjemným hospodským hovorem, nýbrž třeba také permanentními návštěvami stadiónu Bohemians (ve slavných dobách Panenkových) a hlavně pospolnými toulkami po zemi české, v nichž klíčovou pružinou byl (a zůstává) medievalista Jan Urban, řečený Hradolog. Byly tu i další společné aktivity, například vydávání sborníků určených jednotlivým členům společnosti k nějakému životním jubileu (náklad 11 výtisků). Řada přispěvatelů už asi dnes pozapomněla, že nám kdysi přispívala, třeba básníci Miloš Vodička či Věra Nosková, jiní možná nezapomněli, jako, opět básníci, Jan Riedlbauch, Jaromír Zelenka či Pavel Opšitoš. Pravidelně se jednou za rok jezdilo na Jiřího chalupu na Doubravu u Hořic.

Co se těch výletů týče, dlužno podotknout, že Jiří, ač v podstatě mnohem raději seděl u piva, než chodil, přesto na těchto akcích s námi ušel celkem 616 km, až mu nemoc v dalších literárně-historických a zříceninohradových toulkách zabránila. (Na své poslední se se zaťatými zuby došoural pouhých pár set metrů a musel se vrátit na vlak.) Tu a tam jsme si s Jiřím vyrazili jen tak ve dvou třeba do Posázaví, a tak jsem dobře znával jeho strázně i slasti i tvůrčí zámysly. Měl široké zájmy a rozsáhlé znalosti, čili rozhovor s ním býval stejně příjemný jako poučný, když se dařilo, tak téměř rozmarnoletní. Také jsme spolu hráli jakousi pražskou vnitropodnikovou soutěž v ping-pongu a sluší se to připomenout, byť výsledky, slovy dnešních sportovních komentátorů, „nebyly ideální“. (Co se týče ping-pongu, jakživ jsem neviděl urputnější sportovní duel, než jaký se v této hře odehrával mezi Jiřím a Vladimírem Novotným, pro svědky hluboký zážitek z nabité atmosféry zápasu, tsunami rivality za hrobového ticha přihlížejících.) Ale to byly pouhé vedlejší kuriózní aktivity. Jiří se především hodlal stát velkým českým básníkem a naše společnost ho za nejvyššího (byl vysoký snad 195 cm) českého básníka ráda uznávala, snad i proto, že jsme přesně nevěděli (a to dokonce snad ani dr. Novotný), kolik měří Karel Šiktanc. Jiří byl hodný člověk, a tak jsme mu říkali „dobrácký nejvyšší český básník“, načež on rozhněvaně protestoval „já nejsem dobrák“. Tvrdili jsme mu, že s tou dobráckostí se do našich dramatických časů nehodí, že to chce víc průraznosti. A tak se v květnu 1983 pochlapil a svépomocně si vydal rozsáhlou skladbu Polední příběh, který ilustracemi vyzdobil přítel, výtvarník a malíř Josef Häring. Dodnes jsem pyšný na svůj exemplář s věnováním: „Výtisk č. 1 věnuji svému příteli J. K., protože má na něj právo.“ Takto projevené přátelství bylo třeba ocenit skutky, a tak jsem se v roce 1985 ze všech sil přičinil o samizdatové vydání Jiřího skladby Dopis Vencovi, kterou opět „knižně vypravil, graficky vyzdobil a pro své přátele vydal Josef Häring“. Nevím, co do výtisků Jiří vepsal ostatním, v mém stojí „Tomu se říká kamarád“. Dopis Vencovi jsem měl od prvního přečtení rád, ač Jiří jej opovržlivě znevažoval jako prý pouhou agitku a svůj názor potvrdil (bohužel) tím, že tuto už jen rytmicky zajímavou „agitku“ nezařadil do úhrnné knížky své poezie.

V roce 1988 dosud samizdatový básník poprvé vyšel oficiálně sbírkou Prospekt na rozhlednu. Zanedlouho se poměry znormalizovaly, alespoň pokud někdo události po roce 1989 považuje za normální. Není mou věcí posuzovat Rulfa-básníka, neboť jsem pouhý čtenář poezie (žádný znalec jako třeba Jaromír Zelenka, který básníkům vidí až do kuchyně a umí krásně česky), vím však, ostatně jako jeho další přátelé, že Jiří si ze svých sbírek nejvíc cenil cenou nakladatelství Mladá fronta obdařených Maloměstských elegií (osobně mám raději jeho Přebytečný rok, pominu-li útlou sbírku Navštěvovat želvu, jejíž první výtisk dostal až v nemocnici na smrtelné posteli a kterou mi podepsal podpisem už zcela nečitelným, doprovozeným však zcela srozumitelně pronesenou větou plnou naděje: „je ještě tolik hospod“), a vím také, jak se zlobil na hloupý fakt, že nedostal státní cenu, neboť ovšem, cena piva stále stoupá.

Nemůžu-li znalecky posuzovat Jiřího poezii, můžu nicméně plně potvrdit, co ostatně ví kdekdo, totiž že byl laskavý a v pohledu na život moudrý člověk se spoustou zajímavých názorů, o nichž bylo dobré popřemýšlet. A jako člověk, který se celý život jaksi pohybuje v české kultuře, mohu jistě docela objektivně oceňovat kulturní význam Rulfovy osobnosti daný nejen jeho básnickým dílem, nýbrž i činností beletristickou a žurnalistickou. Neboť Jiří nebyl „jen“ básník, nýbrž byl, docela přízemně řečeno, významným českým intelektuálem z dob, kdy v české společnosti se ještě aspoň trochu cenívala i nevýrobní sféra. Dnes je to třeba připomenout, protože Jiří nebyl ani modelkou, ani frontmenem nějaké skupiny, ani fotbalistou či (nejlépe v USA působícím) hokejistou, ba ani Krejčířem či Bartošovou, a ani nepatřil k oněm bez přestání žvanícím politikům, kteří naše životy denně osmyslují na zářivých obrazovkách televizorů. (Měli jsme s Jiřím rádi prosebný citát z opery vždy originálního Josefa Berga „a sejmi blábol ze rtů nepřátel našich, kteří znaveni vítězstvím svým již jen blábolí“.) Jiří Rulf, tento malý a vysoký český intelektuál s nulovým indexem citací v anglicky psaných americko-západoevropských textech, statečně, jakkoliv jen v mezích možností, pronikal i za hranice naší vlasti, neboť své verše recitoval i v Holandsku a kdesi ve Skandinávii i na Balkáně. Jeho zkazky o těchto, na poměrně plachého člověka podivuhodných aktivitách, při nichž se bezpečně opíral o typickou „angličtinu“ naší generace, patří k nejveselejším jeho vyprávěním (hned vedle toho, jak jako chlapec viděl z bytu do bytu Zdeňka Nejedlého, kterak zloprcek v podvlékačkách šplhá po své knihovně) a jsou svědectvím skutečné intelektuální síly. Ostatně nešlo jen o cizinu, světlými okamžiky bývala i vítězství tuzemská, jako když například v tehdejším Divadle hudby z Jiřího veršů mírně zmatený Ondřej Vetchý přesto tyto verše z pouhého kamarádství pěkně recitoval za doprovodu hudby složené (J. P. Kamenářem) a interpretované našimi přáteli, z nichž v této souvislosti bezpochyby vynikal Jiřího dlouholetý redaktorský kolega (ještě z čackých časů Zemědělských novin, kdy bývaly Zemědělky nejžádanějším českým deníkem, a nakonec z Reflexu pod Petrem Bílkem) a kamarád, v tomto případě tedy především kytarista Milan Tesař, který, jak je v zasvěcených kruzích dobře známo, směle „hrábl do strun“. Jaké to velkolepé triumfy českého kulturního vzmachu! Opravdu nevím, ale spíš pochybuji, že dnešní generace žije kulturou tak intenzivně, jak tehdy my, generace 1945–1948. V těch aktivitách, k nimž patří i dvorkové vernisáže našich přátel-malířů, nám žádná politická nadutá hloupost nedokázala bránit, i když tu a tam přišly zákazy a tu a tam se zjevoval „neprajník“ v podobě kulturních komisí, což byly jakési lidské chuchvalce takřka naprostých chudáčků blbečků (alespoň většinou, všechny jsem neznal). Kultura nám zůstávala útočištěm a bývala to dobrá tvrz – není mou věcí soudit, zda tou tvrzí ještě zůstává.

Ovšem, všechno lze zpochybňovat, a najmě vzpomínky, neboť při vzpomínání „Mlha stoupá / Je v tom morbidní krása / prosvětleného Nic / neviditelné elektrárny“ (báseň Pád andělů ze sbírky Přebytečný rok). Při pohledu na roku 2007 krásně vydanou Antologii české poezie – II. díl (1986–2006) si však říkám, že na pesimismus je stále ještě dost času, i když mně Jiří do Přebytečného roku vepsal „radostné knihy už si psát nebudeme“. Kdoví, možná se situace od té doby zlepšila, pod jeho zasmušilou větou totiž stojí datum 30. 5. 2003.

O politiku jsme se moc nezajímali, a tak o ní nijak zvlášť nemluvili, vyjma občasných psychicky nutných úlev, jací že jsou ti soudruzi hajzlíci. Jiří byl světonázorově orientován jaksi maloburžoazně, dokonce byl na svůj maloburžoazní původ a postoj pyšný, a volil tedy, aspoň si myslím, lidovce. V tom jsme bývali ve sporu, neboť já jakožto moravský plebejec zásadně nevolím a o lidovcích raději ani nemluvě. Ostatně i jinak byl Jiří lidovecky opatrný. S politickým samizdatem, jako byla třeba Střední Evropa, s níž jsem spolupracoval já, neměl nic společného, i když možná něco kupoval, to už nevím. Dobře si však pamatuji, že když jsme kdysi podepisovali Několik vět, moc se mu podepisovat nechtělo. Věděl, že nevinná „ta věc má pozadí“ (K. Poláček). Ovšem nemohl nepodepsat, když už jsme v jakési té krčmě na Vinohradech seděli svorně pospolu u jednoho stolu a holt podepisovali. To dr. Urban ke své smůle chyběl a pak musel po večerech běhat po bytech a pídit se, kde nějaký ten podpisový arch mají. To by Jiří (a ani já ne) nedělal, své kroky vážil.

Našemu vztahu vůbec nevadilo, že v některých věcech jsme si neměli co říct. Poslouchal hudbu, kterou já ani nedovedu pojmenovat, i když jsem mnoho jeho elpíček aspoň orientačně vyposlouchal. Na mně blízkou operu (ač jsem měl v divadle k dispozici „svou“ lóži dramaturga) Jiřího nešlo nalákat, nicméně se dal přemluvit a do operních programových brožur velmi pěkně přeložil několik libret. Příslušné opery ovšem před překládáním – bez valného nadšení – několikrát absolvoval. Také co se týče poezie, ač jsme měli četbu společnou, čili z poezie jsme přečetli takřka všechno, co šlo, měli jsme (vyjma zjevy zkrátka „nadvkusové“, zejména Halase) rozdílné lásky (Jiří příkladně neměl rád Gellnera a tvrdošíjně odmítal říci proč, ani nijak nesdílel moji lásku k poezii Teda Hughese), ty Jiřího lásky bezpečně jmenovitě i nejmenovitě prozrazují jeho sbírky. Ze svých současníků měl velmi rád Petra Kabeše, s nímž se přátelil. Po těch letech přátelství mám doma několik knih, které jsem mu nestačil či zapomněl vrátit, a jistě je tomu i naopak. V této souvislosti vděčně vzpomínám, že když jsem nemohl sehnat svou oblíbenou Dickinsonovou, daroval mi svoji s prohlášením, že „skutečnou lásku je třeba podporovat“. Náměty našich debat byly samozřejmě bez konce a často vychucholovské, kterýžto specifický termín píšu jen a jen pro své potěšení, neboť kdo kdysi dávno nesedával s námi, ten zkrátka neví. Předpokládám ostatně, že mnohá stolní společnost má nějaký ten svůj specifický blábol. Snad jen v jedné věci jsme se míjeli zcela. Jiří totiž měl rád auta, snad dokonce odebíral jakousi autorevue, a idiotskou „zábavu“ zvanou Formule 1 pozorně sledoval. A v této souvislosti si pamatuji, že zánovnímu autu, jemuž při každém menším otřesu zhasla zadní světla, u Rulfů říkali Elvíra. Když se Jiří po letech vzmohl na Elvíru modernější, osud už mu odepřel pořádně si ji užít.

V roce 2003 Jiří jako šestapadesátiletý vydal svou „neúplnou autobiografii“ Let chroustů, pozoruhodně koncipovanou knihu zdánlivě neuspořádaných vzpomínek (knížku věnoval své dceři jako to, „co jí nestačil vyprávět“), která bohužel zůstala kritikou nedoceněna. Možná ovšem, že mě jako svědka-pamětníka oslovuje jinak než čtenáře-nepamětníka. Ostatně Jiří se považoval především za básníka. V roce 2005 mu brněnský Host vydal úhrn jeho básnického díla, básně z let 1979–2004 s příznačným názvem Srdce metronomu. Z této knihy měl velkou radost a do mého výtisku mi se skromnou pýchou vepsal: „Je to divný pocit zjistit, že se život vejde na 240 stránek. Většině lidí se ale vejde na odstavec, takže našinec je rád, že je rád. U Zelené brány, 6. 10. 2005.“

Souvislosti 1/2014