Vladimír Novotný: Tisíc písní! Tisíc písní!!

Je večer před Štědrým večerem, v pražských Vokovicích, kde začínám psát tyto řádky, nikde v celé čtvrti neteče voda, přeseklo se nějaké potrubí. Co počít bez vody, navíc tváří v tvář šířící se nelibé inverzi a kvapem se přibližující noční prosincové kose? Lze tomu čelit kupříkladu vzpomínkou? Takovou, která přece musí být tak či onak hřejivá, dokonce i kdyby nakonec takto hřejivou být nemohla a na první pohled opravdu ani nebyla? Že by vzpomínkou na Jirku Rulfa? Na básníka Jiřího Rulfa? O necelý rok mladšího než já? Na člověka, s nímž mě dlouhodobé přátelství, nejenom nahodilé a žádné tolikrát pouze jepičí literární kamarádství, spojovalo bezmála čtvrtstoletí?

Ve vánočně silvestrovském Reflexu z prosince 2007, v článku, který měl být jakýmsi pozváním na „procházku po Malé Straně“, v souvislosti s malostranským místopisem všelijakých zajímavostí se píše právě o Rulfovi jako o básníku, prozaikovi a „vynikajícím novináři“, je tu řečeno, že Jiří byl „jeden z posledních, kteří drželi nad vodou pověst české žurnalistiky“. V záhadné spojitosti s tímto tvrzením vzápětí čteme, že Rulf každé odpoledne sedával v malostranské hospodě U Kocoura, jen kousek od svého bydliště v Nerudově ulici, „a když loni v dubnu zemřel, drželi v přední místnosti, kde stál jeho stůl, tichou hodinku, černou mši“. Přítomní cizinci prý nechápavě přihlíželi, co se to v té malostranské známé krčmě děje.

Také reaguji na tyto řádky nechápavě! Odkdy mají v Reflexu ponětí, jak se drží černá mše? Může to vůbec našinec vědět? Číst to Rulf, smál by se ještě po smrti… Jak může novinář s takovou určitostí tvrdit, že v starobylém pražském hostinci proběhla nějaká černá mše? Budiž, nejspíše jde o tuctovou žurnalistickou nadsázku, vypočítanou na laciný efekt. Mnohem smutnější je ale jiná okolnost: vždyť přece, zůstaneme-li u citované formulace, Jiří Rulf vůbec nezemřel „loni v dubnu“, což by znamenalo zjara 2006, nýbrž v dubnu téhož roku, kdy se v Reflexu objevil zmíněný malostranský místopis, neboli v dubnu 2007. Hle, tuze přežalně se zde svíjí beztak nevalná pověst české žurnalistiky! Renomovaný novinář z prestižního společenského týdeníku si totálně poplete, kdypak odešel na onen svět jeho kolega: připadá mu, že to bylo někdy dávno, hodně dávno, pročež ani nemrkne a sprovodí nebohého básníka z vezdejších končin o rok dřív. A u všech redaktorů, tedy u lidí, kteří Jiřího znali jako své příslovečné boty, tento lapsus prošel bez povšimnutí!

A ještě další maličkost. Proč měl básník svůj stůl, čili své oblíbené místo, v přední místnosti? Samozřejmě, pivní štamgasti ve všech krčemních končinách velice často naleznou své příhodné hospodské ležení někde poblíž pípy, stejně často však bytují raději v nějakém vzdáleném hostinském koutě, aby je nikdo nerušil, leč u Rulfa tu hrál prim docela jiný, nepříliš romantický a nepříliš dobrodružný důvod. V posledních letech už totiž pomalu nemohl chodit, leda opravdu pomalu, přesněji řečeno chodil čím dál hůř, čím dál s většími obtížemi, a přesto a proto chodíval k nedalekému Kocourovi, aby vůbec někam vyrazil, aby se přiměl k nějakému pohybu, přičemž jistěže pokaždé s růžovými vyhlídkami na zrzavý nápoj s bílou pěnou. Ano, právě z této příčiny si také Jiří vyvolil jako cíl svých pochůzek nikterak odlehlý malostranský hostinec U Kocoura.

Žízniv tam můj přítel tamější a žel nyní již i někdejší chutě dokráčel pěkně z vrchu, aby poté, psychicky povznesen a především blaženě napojen vážil stále namáhavější kroky zpátky do vrchu. A pak ještě kráčel po nikoli právě povlovných schodech až do svého příbytku v tzv. Nerudovce. Leč zmíněná blaženost pivní, případně a pravděpodobně už předpivní, posléze tudíž i popivní, zdála se být zrovna v básníkově případě nemálo ošemetná: jakékoli pití včetně kvalitní kocouří dvanáctky prazdrojové měl totiž Jiří Rulf přísně zakázáno, doktoři by mu natotata utrhli ba urvali půllitr od úst, kdyby ho jednou jedinkrát zmerčili popíjet U Kocoura, anebo mu sklenici měli bez jakýchkoli cavyků odtrhnout ode rtů, tak či onak.

A jeho přátelé či přítelíčkové jakbysmet, pro ty to platí měrou mnohem vrchovatější, vždyť právě ti k tomu měli vskutku bezpočet pivních příležitostí, zrovna oni se k tomu možná i rok po roce odhodlávali, nepochybně zvláště v neškodné kamarádově nepřítomnosti, jenže… Jenže by to asi stejně nebylo pranic platné, poněvadž Jiří chtěl žít po svém způsobu až do konce, vskutku zum bitteren Ende, a toto byl jeho způsob žití, na kterém lpěl zčásti dětinsky tvrdošíjně a zarputile, zčásti s nefalšovanou bohémskou houževnatostí. Však už kdysi tuze dávno si jeden český klasik zvesela v bolu notoval, že si „již umínil / v hospodě zemříti…“ A že „při své smrti u huby / musí pivo míti“. Pěl takto starosvětský klasik obrozenecký a pěl Rulfovi z duše i ze srdce.

Ale jak to s ním bylo doopravdy, tedy jak se doopravdy udály či probíhaly jeho poslední krůčky na pozemské pouti, pohříchu kloudně nevím a nejspíše se to ani už kloudně nikdy nedozvím: v posledních letech Rulfova života jsme se nescházeli. Nebyli jsme v žádném konfliktu, různé drobné spory snad byly zahlazeny a nikdo z nás je nemohl pokládat za důležité. Pouze občas, většinou hrou nějaké náhody, jsem ho potkával, nešlo přece přehlédnout jeho trošinku nemotornou, dobrácky medvědí postavu. Důvodů bylo více, jeden se mi zdá být nejdůležitější: začal jsem učit v Plzni, také víkendy jsem stále víc od roku 1997 trávíval mimo Prahu a volných pražských večerů ubývalo tak rychle, až člověk žasl.

Pochopitelně takové ne-scházení nevypuklo ze dne na den, přibližně až do roku 2000 jsme se vídávali, méně a méně, přesto s jistou pravidelnosti, ale o roce 2000 se trefně vyslovil jeden castanedovec, že v něm začaly zničehonic praskat leckteré letité svazky, vztahy a přátelství… Občas jsem o Jiřím slýchával, většinou to byla nějaká kusá zpráva o jeho zdraví či bohužel spíše o jeho nezdraví, poměrně pravidelně, byť většinou se zpožděním jsem čítával jeho úvahy v Reflexu v rubrice s názvem Rulfovými brýlemi (někdy mě zaujaly, jindy nijak zvláště, jak už to bývá), především jsem se ale na něj vyptával. Zase hlavně na jeho zdraví a na ty prokleté neduhy. A jestli přes to všechno dál pije jak duha. Což byla neradostná nadsázka, asi hloupý slovní žert, přál jsem si však slyšet, že už nikoli. Toho jsem se ale nikdy nedočkal.

Zprávy o Rulfovi byly na počátku tisíciletí opravdu všelijaké, přicházely sice ze všech možných zdrojů, přesto zněly stále pochmurněji. Opravdu, byly to samé špatné zprávy, veskrze špatné, k tomu čím dál špatnější a pak ještě špatnější a nezvěstovaly zhola nic povzbudivého. Nicméně nevyznívaly jako pohrůžka, pouze varovaly, především varovaly. Takže když v jednom nenadálém večerním nebo již raně nočním okamžiku znenadání čili mimo veškeré nadání zaznělo nebo spíše zaskučelo z mobilního telefonu kvílivě strohé zaúpění: Jirka Rulf zemřel!, přišlo to holt jako vždy v těchto případech naprosto zčistajasna. Úplně všechno se najednou jevilo v mysli jakoby z čista a z jasna.

Já však byl, darmo mluvit, v oněch dnech či oněch dobách ve vztahu k Jiřímu takový nějaký onaký, jakoby ne právě všestranně čistý a jakoby ne právě zouplna jasný. Věděl jsem, že v březnu Rulf oslavil šedesátiny, ale také se mi doneslo, že už se zdravím velice hapruje, opravdu velice, než navzdory tomu všemu umanutě a téměř nezřízeně popíjí své žírné doušky malostranské, jistěže převážně U Kocoura, kam to měl pár kroků, a případně i jinde, a tím pádem se má v okolních očích tuze k světu. Dalo-li se říci, že stále se měl a byl k světu, tohle tvrzení mělo i svůj rub. Ale nic, zhola nic jsem mu nevyčítal, ani tohle neuvážené a pošetilé jednání či zacházení se zbytkem života bych mu nevyčítal, neboť, pravda to má být pravdoucí, každý přece žije svůj život, jak umí, a kdo to umí? Jsme opravdu rozumnější, než byl on?

Jenomže, vskutku jako naschvál, právě v té době jsem psal či přesněji řečeno víc nepsal než psal, loudal jsem se s tím a porůznu psaní odkládal, recenzi na Rulfovu druhou prozaickou knížku. Požádali mě o to v Tvaru, háček však byl v tom, že ta Jiřího próza nebyla dobrá, soudím a míním, i ze stále většího časového odstupu, že opravdu byla neboli pořád je špatná. Nakonec jsem cosi sesmolil, leč soužilo mě zapeklité dilema: mám sepsouti pozdní, leč dozajista nikoli zralý prozaický příběh z pera někdejšího přítele či dávného dobrého kamaráda, žádného však zlolajného nepřítele, nejlépe s povšechným poukazem, že se i nad touto knížkou poznovu prokázalo, že Jiří Rulf je předně a především básník, kdepak hlavně publicista. A že i jeho Let chrousta je výjimkou potvrzující pravidlo. Anebo jsem měl raději redakci takřečený recenzní výtisk obratem (nebo naopak po zralé úvaze) vrátit, tudíž ale a tím pádem vyklubávající se prekérní kritickou situaci neboli situaci kritikovu nikterak profesionálně nezvládnout?

Pochválit se ta Rulfova zčásti autobiografická, zčásti trochu mondénně generační próza (jmenovala se Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení) podle mého nejhlubšího přesvědčení věru nedala, to za žádnou cenu nikoli, tudíž jsem ji také nepochválil a měl na Jiřího takový typicky kritický dopal, co mi to dělá, proč mi způsobuje takový svízel, nemám přece žádné potěšení z toho, když mám tepat beletristické přečiny přítele, byť nyní toliko vzdáleného přítele. Navíc nemocného, dlouhodobě nemocného, byť prý stále živáčkovského. Leč do toho Jiří náhle umřel. Znenadání přišla ta přednoční telefonní zpráva jak hlasitě vykřičený text parte a já svou kritiku vzápětí, víceméně bezmyšlenkovitě, jako něco, co je zcela samozřejmé, vzal z Tvaru zpátky. Beztak k ní měli v redakci výhrady, že je příliš jedovatá, že přespříliš text zesměšňuje… Jiří Rulf ze svého života odešel, recenze jeho knihy nevyšla, to se málem rýmuje, mezi těmito dvěma nestejnorodými konstatováními však zeje rozdíl vskutku připomínající onu příslovečnou propast.

Propast, ano, propast to byla a jaksepatří k tomu, opravdu jakoby v malé a nepříslovečné propasti nacházející se na mírném motolském návrší jsem si připadal pár dní nato v komorních prostorách tamějšího krematoria. Úmrtní oznámení jsem nedostal, Rulfova druhá manželka na mě měla z nějakých ryze ženských a s mým vztahem k Jiřímu nesouvisejících důvodů už delší čas řádnou pifku. Proč, to jsem si nikdy nevyjasnil a Jiří se o tom také nechtěl bavit, určitě též chtěla, co šlo a co jen trošinku šlo ušetřit na poštovném, tím jsem si naprosto jist. Asi na mne měla pifku právem. Leč kdy a kdo má v Praze pohřeb, to se obvykle věru neutají, a tak jsem jednoho dne, krátce před polednem, nepostával, ale stál skoro pohybu neschopen či zbaven toporně přitisknut ke dveřím do haly krematoria – a to ještě mě po nějaké době zřízenec požádal, abych je nezavíral a ponechával je otevřené či aspoň pootevřené, poněvadž jedné dámě se udělalo nevolno a hrozilo to asi i dalším přítomným. Nejen dámám. Čerstvý vzduch pak proudil z parčíku kremačního dovnitř a proudil do ticha. Do skoro absolutního ticha.

To jest do absolutního ticha, v němž nikdo neřečnil, nikdo se s Jiřím neloučil, žádný pohřební projev se nekonal, poněvadž všichni mlčeli, všichni se mlčky uzavřeli do mlčení, a také do poslouchání vlastního i cizího naslouchání: tichou halou se totiž linuly, beze slov a beze zpěvu, Dylanovy tklivé melodie. Přesto se mnozí uzavřeli především do čekání, předpokládajíce, že až hudba dohraje, až dozní, někdo si vezme slovo, někdo přistoupí k mikrofonu nebo prostě tím nejpřirozenějším způsobem předstoupí před smutnící shromážděné. Toto očekávání se nenaplnilo, hudba dohrála a bylo po všem, bylo po hudbě, bylo po Rulfovi, také on jako by dohrál, také tiše a také v tichu.

V jakémsi vzdoru proti všemu a zejména s prazvláštně nicotně zaťatou myslí jsem víceméně mechanicky vykročil kondolovat. Skoro celou Jiřího rodinu a jeho dosti početnou přízeň jsem přece znal, z občasných setkání i jeho předčasně zesnulého bratra archeologa, jistěže také Rulfovu první manželku, nebožku lingvistku Milenu, jenomže pak jsem bezradně zarazil či zastavil. Rozhlédl jsem se trochu nejapně kolem sebe, pak jsem zbystřil smysly a náhle postřehl podrážděný, v atmosféře pohřbu málokdy viděný nepřátelský pohled vdovy, strpěl ho a vzápětí jsem se otočil a hnán čímsi nepojmenovatelným, snad i pocitem, co tu proboha ještě dělám, proč zůstávám tam, kde jakoby už nikdo není, vždyť ticho Dylanovo odtud Rulfa nadobro odneslo, prchal pryč odtud, zpátky do hlučného a ryčného centra Prahy.

Doběhl jsem motolskou tramvaj, za mnou do ní vběhl ještě Míla Topinka, další Rulfův a můj vrstevník, svého času kníže básníků Jiřího pokolení, a za ním ještě stačil vstoupit Lubor Kasal. Třetí uprchlík ze zmateně mlčícího krematoria. Seskupili jsme se v jednom koutě, nikoli snad semkli, nespojovalo nás nic kromě tichého smutku a bolu, pouze jsme společně zasmušile a pospolu v zármutku ujížděli znenadání jakoby až poloprázdnými a k neuvěření ztichlými košířskými a posléze smíchovskými ulicemi. Přitom jsme trhaně, trsovitě, skoro nic nedoříkajíce, dosti křečovitě a ještě více kuse hovořili ne o Rulfovi, nýbrž o Dylanovi. O jeho melodiích, znějících tak tklivě a tak symbolicky i beze slov, i beze slova. K Jiřímu v tuto chvíli nebylo co povědět. V dané chvíli nikoli, za pár chvil však jsem se už i v mysli mohl vrátit k textu nekrologu, který jsem, pod názvem Tisíc a jedna píseň…, už před touto polosomnambulní kremací napsal pro internetový Portál české literatury:

„Vysloveně před pár dny, 22. března, oslavil básník a novinář Jiří Rulf své šedesátiny. Jako tvůrce prožíval požehnané období: v brněnském nakladatelství Host mu poměrně nedávno vyšel obsáhlý výbor z celoživotní básnické tvorby, nazvaný Srdce metronomu – a v pražských nakladatelstvích Paseka a Daranus vydali krátce po sobě dvě autorovy prozaické knížky (v třetím tisíciletí se těžištěm Rulfova psaní nejspíše stala próza: roku 2003 zaujal románem Let chroustů) Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení a potom Stvořitel času a jiné neuvěřitelné příhody. To vše svědčilo o vrchovaté míře umělcovy tvůrčí energie – zato s životní energií byl tento literát již na štíru. A tak se stalo, že 12. dubna náhle skonal – jak se říká, po dlouhé a těžké nemoci.

Kritik Radim Kopáč napsal o Rulfově postavení v kontextu české současné poezie, že jde o básníka solitéra, samorosta a individualitu s nezaměnitelnou básnickou imaginací a metaforikou. Skutečně: pro mechanicky uvažujícího literárního historika a kritika to byl tvůrce bezmála nezařaditelný, vyhýbající se pokušením postmoderny a předtím kupříkladu undergroundu nebo novodobého surrealismu jako příslovečný čert nepomyslnému kříži – a přitom je zjevné, že tento umělec solitér je (či vlastně: byl) hluboce vrostlý do české básnické tradice i s jejími experimentálními přesahy, jakož i s jejím důrazem na poetický výraz, svářící se s polohami dokumentarismu či básnické autenticity.

Opravdu ale zařadit Rulfa do vývojové řady moderní české poezie není pranic jednoduchého. Například bez velké inspirace Jiřího Koláře si jeho texty neumíme ani představit, přesto básník není žádný kolářovec, ve svém mnohdy lyricky fenomenologickém nazírání světa skrze poezii pokročil do jiných hájemství, usiloval o sepětí hlubinně soukromého prožitku s tragickou poetizací světa v hojných rovinách a polohách. Výstižně bylo řečeno, že se Rulfova poetika ‚ustálila v náznacích příběhů, které od jevového směřují k symbolickému, obecně existenciálnímu tématu‘. Možná je v tomto lapidárním pojmenování vyřčeno vše základní a nezbytné pro pochopení daného díla. Ovšem z literárněhistorického pohledu jde především o specifickou reakci na dožívající literární existencialismus let šedesátých. Jenže k poetice a estetice podobného ražení nemíváme k dispozici univerzální interpretační klíč.

Některé klíče však kulhají – pohříchu i klíče lexikografické. Například ve Slovníku českých spisovatelů z roku 2005 se v hesle Jiří Rulf dočteme, že je to autor reflexivní poezie, prozaik a kritik. Nuže, i slovníky nás občas rafinovaně obelhávají: kritikem Rulf nebyl a nikdy se za něho ani nepovažoval, jeho glosy (zejména v Reflexu) nikterak neměly vyšší kritické ambice, vzhledem k Rulfově povolání by zde byl místě termín: publicista – a koneckonců své dvě knížky nebásnické a neprozaické označil za soubory novinářských článků. Vyčítáme však básníkovi a prozaikovi, že nebyl kritikem? Ani v nejmenším. Prostě jím nebyl, aťsi ve slovníku tvrdí všelicos, co se prostě jaksi zamane.

Ale byl to básník, a to každým coulem, jak se říká, i když možná jenom jednou svou tváří, povznesenou nad každodenní strasti i slasti. Už před dvaceti lety vyšel více či méně samizdatově připravený strojopisný sborník k jeho čtyřicátinám: tenkrát, v roce 1987, ještě Rulf nevydal ani oficiální prvotinu, měl za sebou pouze vlastním nákladem připravené polosamizdatové knížečky poezie – a především renomé ryzího básníka. Zpočátku mladého umělce, pak středogeneračního, poté již stárnoucího umělce, který se dokázal přímo bezedně ponořit do snů o poezii a tudíž i do poezie. Ti, kdo ho znali, nikdy nezapomenou, jak v nenapodobitelné euforii provolával ve stolních i literárních společnostech: Tisíc písní! Přátelé – tisíc písní! Snad lze říci, že svou básnickou tvorbou tuto vizi tisícovky písní, rozuměj básnických kreací, skutečně naplnil. Ta tisící první píseň je však přesmutná: zpráva o jeho úmrtí je písní smuteční.“

Tyhle memoáry jsou svým způsobem také smutečními memoáry. Poněvadž tlumočí kromě smutku rozžehnávání se s dlouholetým přítelem, druhem z literárního bratrstva i věrným a stálým hospodským spolukumpánem, také smutek z toho, co se do nich již nedostalo a pravděpodobně ani nedostane. Svého času Rulf napsal v jednom časopiseckém článku, že máme po čertech málo monografií o českých básnících a k čemu že je naše věda literární než právě k tomu, aby sepisovala autorské monografie tohoto typu! Ejhle, naši arcispekulativní literární teoretikové by ho za tato slova nejspíše na místě zakousli, pohříchu však nečtou Reflex, a proto byl Rulf ještě alespoň načas uchován při životě. Než také on by si zasloužil monografii, třeba i monografii netoliko odbornou a vědeckou, respektive vědátorskou za každou cenu, posloužila by mu ke cti i monografie vzpomínková. Pochopitelně by mělo jít o vzpomínání bez z prstíků vycucaných báchorek o černé mši a kladoucí si otázku, kde leží hranice nějakého přípustného nimrání se v básnické duši. Čili i básníkově duši.

Snad budiž alespoň zaznamenáno, kdy poprvé jsem se s Jiřím Rulfem setkal, což vím naprosto přesně: na podzim 1977 jsem v staroměstské hospodě U Zpěváčků – říkávalo se jí v pražských partách všelijak – vysedával s mladšími redaktory Čs. spisovatele a s několika historiky. Pili jsme jedno pivo za druhým a od prvního půllitru jsme se hádali, přeli se, obviňovali, předhazovali si všechno možné, seděl tam s námi i Petr Bílek, který se shodou okolností později skoro na celých patnáct let stal Rulfovým nadřízeným coby šéfredaktor polistopadového Reflexu, zapíjeli jsme s nezdravou překotností rmut času a bídu doby, vše se nám zdálo být smetištěm dějin a my sami sobě smetištěm nejsmetišťovatějším, když vtom se dostavil Básník, byť připomínající spíše medvědisko z Prodané nevěsty než poetu rozervaneckého, přicházejícího z bohémského podsvětí – než kdeže, vskutku to byl básník. Těm, kdo ho neznali, byl představen coby nepublikující básník Jiří Rulf, který do našich svárů a sporů, jichž se od počátku zúčastnil s nemenší horlivostí, vnášel i posvěcený krapet poezie. Lhostejno, že třeba až při dopíjení, jímž jsme v dalších hospodách korunovali počáteční popíjení. Básník to byl a tuto auru v sobě měl.

Dopisuji tuto fragmentární vzpomínku v říjnových dnech a rovněž v tomto časovém údobí je něco symbolického: od počátku let osmdesátých se totiž pravidelně pořádaly tzv. Rulfovy Doubravy, kdy jsme se vždy v první polovině října vydávali, tj. Jiřího přátelé, ti jeho kamarádi z mokré čtvrti, pozdější docenti, šéfredaktoři, politici, než už nyní také v několika případech nebožtíci, na Rulfovo letní venkovské obydlí v Doubravě na vrchu za Hořicemi v Podkrkonoší, zvali si tam známé, nebo jezdili za nimi: takhle jsem se například seznámil s famózním i trochu bizarním pardubickým poetou Milošem Vodičkou. Ještě nám nebylo ani čtyřicet a těch pár dní na Doubravě se stávalo mýtem, legendou, těšili jsme se na ně bez nadsázky během celého roku, probírali jsme dopodrobna, co se na Doubravách událo a co by se ještě udát mělo, naše hospodská sešlost kulturně historická a literární tím zkráceným říjnovým týdnem doubravským rok od roku víc opravdu žila.

Leč jednou jsem měl to štěstí, že jsem tam Jiřího zažil tak blaženého, tak nebeského, jak nikdy předtím a nikdy potom, zvláště když jsme prožívali i rozličné všední minitragédie jeho živobytí, které v tomto textu necháváme rozumně stranou. Koneckonců, kdo z nás neprožíval v soukromí to samé či skoro to samé! Zrovna jsme tam byli jenom sami dva, další přátelé měli dorazit nazítří, a proto jsme i v jejich zastoupení náramně, spíše přenáramně oslavovali tu zázračnou a neuvěřitelnou zprávu, že se Jaroslav Seifert stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Nemýlím-li se, bylo to ještě před zdražením piva (tradovalo se, že když se zdraží pivo, padne režim, a možná na tom něco bylo, i když nepadl), takže jsme na holdování nešetřili, ale i kdyby bylo pivo toho dne už dražší, nepokládali jsme tuto záležitost věru za důležitou.

Jiří byl šťastný, nesmírně a nezměrně šťastný, a říci všehovšudy a pouze tolik, že byl šťastný, to je hanebně málo: v jeho duši se toho odpoledne, poté v podvečer a během pozdního večera až do hlubin noci rozhostila široširá nirvána a určitě ještě dnes někde mezi nebem a peklem na tu říjnovou nirvánu 1984 na podkrkonošské Doubravě slastně vzpomíná. Šlo přece o svátek poezie, o triumf poezie, té poezie výsostné i nevýsostné, k jejíž ryzí oslavě Jiří Rulf vzýval a i nás k tomu často vyzýval svým blaženým voláváním: Tisíc písní!

prosinec 2007 – říjen 2008