Jací jsme

Jací jsme. Rozhovory pro Reflex z let 1993–1997. Praha: Votobia, 1997. 189 s.

Skutečnost jen o chlup lepší

Říkali mu český Solženicyn, ale je to přízvisko zavádějící a on je neměl rád. Přesto – kromě komunistického věznění – oba autory spojuje navíc důslednost ve vyznávání zvolených životních principů a nekonformnost myšlení. KAREL PECKA (1928–1997) strávil jedenáct let svého nejlepšího věku v pracovních lágrech a po roce 1968 znovu samozřejmě riskoval, že půjde sedět. Hrdinové jeho próz jsou ztělesněním svérázně pojatého chlapství. Podobal se jim.

Hodně se o vás mluvilo v souvislosti s vašimi vystoupeními na různých spisovatelských konferencích. Vy cítíte pořád ještě potřebu něco napravovat?
Před listopadem 1989 jsme se po dlouhá léta scházeli s některými spisovateli na měsíčních schůzkách, kde jsme připravovali samizdatový časopis Obsah. Nejbližších spolupracovníků bylo kolem deseti, širší okruh tvořilo tak čtyřicet lidí a víc se jich nikdy nepovedlo sehnat. Ona totiž z toho časopisu o dvaceti exemplářích často citovala Svobodná Evropa nebo časopisy Listy a Svědectví, a když se v nich některé jméno vyskytlo, tak hned následoval výslech a měli jsme o zábavu postaráno.
Po Listopadu jsme se pracovně rozešli, nebylo už třeba suplovat úkoly literární kritiky, esejistiky a v oblasti politické… vstali přece noví bojovníci. Mysleli jsme, že si každý konečně bude dělat, po čem jeho srdce prahne. Jak šel ale čas, tak jsem si uvědomil, že věci nefungují, jak bych si přál. Takže o nich mluvím: teď vedu boj proti novým Pravidlům českého pravopisu, nepodařenému výtvoru devíti lidí, kteří bez jakékoliv konzultace s filozofy, novináři a spisovateli autoritativně rozhodli, jak pokračovat v primitivizaci jazyka, úspěšně realizované komunistickým režimem. Je to vzorový doklad přežívajícího komunistického vztahu ke kulturnímu dědictví. Pokud se k Pravidlům budou moci kromě lingvistů závazně vyjádřit také spisovatelé, novináři, kulturní pracovníci, pak ta úprava nemůže projít.

Mnozí dnes mají strach z kulturního úpadku, protože na kulturu nevěnuje stát dost peněz. Jak vám se žije v tržních podmínkách?
Já jsem naprosto spokojený, nikdy jsem nešel po penězích a za honorář si nehodlal pořídit porsche nebo helikoptéru. Občas pořád žasnu, že můžu publikovat, takže v nárocích se omezuji na to, aby knížka byla sličná, na čistém bílém papíře, kvalitního tisku a bez chyb v textu. Tomu dávám přednost před velkým nákladem.
Chápu kolegy, třeba z oblasti filmu, že mají obavy z budoucnosti. Ale co to bylo dřív, ta státní podpora? Dar danajský, forma podplácení – oni nechtěli umění, ale propagandu. Dnešní doba má své přednosti i nedostatky. Dávám přednost přednostem.

To je snaha chápat věci realisticky. Co vám říká dnes často skloňovaný pojem pragmatismus?
Vím, že v intelektuálských kruzích dostalo to slovo hodně pejorativní nádech. Ale je jasné, že každá společnost může fungovat jen na základě pragmatismu. Tím nemyslím hokynaření nebo trhovectví. Z malůvek úpěnlivých kritiků současnosti vyrozumíváme, že se u nás jedná o pošlapávání základních hodnot, které bude mít zdrcující následky. Jaký byl u nás vztah k základním hodnotám v nedávné minulosti, o tom by se dalo jistě dlouze hovořit. Ale nebojme se primitivních příkladů: když mám deset korun, tak si za ně můžu koupit noviny, lístek do biografu, pár cigaret nebo deset deka salámu. Ale ne všechno najednou. Jak to dopadne, když mám hlad, je jasné. A my jsme dnes v obtížné situaci, protože jsme před čtyřmi lety začali o žebrácké holi, ve stavu všeobecného zbídačení.
Střetnutí idealismu s realismem se dnes promítá v postojích Havla a Klause. Havlovy představy jsou jistě přitažlivé, jenže realita se neřídí našimi ideály. Právě jim podlehli mnozí lidé z disentu, když na Havlovo vyzvání vstoupili po Listopadu do politiky a začali ji dělat prakticky. Dřív každý z nich zodpovídal jen za sebe a své činy, ale v politické hře se zodpovědnost rozšiřuje a ty činy mají vliv na širokou veřejnost. Jistě bychom rádi všichni uvěřili heslu, že láska zvítězí nad nenávistí, ale jedná-li se o čistou lásku bez patřičné síly, bez toho, že by za ní stála příslušná moc, která ji v případě nutnosti dokáže proti nenávisti prosadit, pak nezbude než snášet, jak se nám zlo směje do ksichtu.

Politik asi nemá propadat iluzím. Ostatně ani vaši literární hrdinové jim ve střetu s mocí nepropadají. Může ale člověk žít bez snů? I společnost je potřebuje, aby nalézala smysl.
Dokonce i spát beze snů je někdy ochuzující. Sny potřebuje každý a potřebuje je samozřejmě i společnost. Sny a iluze ovšem nelze zaměňovat: iluze je chybně orientovaná představa, kterou nelze uskutečnit za žádných okolností. Ale sen se za jistých předpokladů uskutečnit dá: pomineme-li okolnosti vnější, s nimiž je ovšem také třeba počítat, pak uskutečnění snu závisí na osobních dispozicích. Na charakteru, vůli, pracovitosti, talentu. Hlavní postavy mých románů mohou někomu připadat až schematické. Nepodléhají rozpolcení, jednají podle určitých mravních principů, což je pro ně sebezáchovné. Tam, kde já jsem žil, může být iluze smrtelně nebezpečná a obávám se, že to platí i v jiných podmínkách. Nikomu nevnucuji svůj osobní přístup vyplývající ze zkušenosti: vždycky počítám s tím, že to nejhorší je jisté. Výhru si pak připíšete, když je skutečnost jen o chlup lepší.

Jenže i zachovávání mravních principů může být nejen sebezáchovné, ale i – zejména v podmínkách, ve kterých jste žil – smrtelně nebezpečné. Přestože vaši hrdinové žijí bez iluzí, často volí tohle nebezpečí. V tom ovšem není pragmatismus, ale naopak jistý rys donkichotství.
I v takových extrémních podmínkách ovšem všechno záleží na okolnostech: je třeba zvážit, zda rozhodnutí, kterým člověk podstupuje riziko, je úměrné možnému nebezpečí. Plané hrdinství nemá smysl.
To je problém. Vezměte si třeba další Solženicynovo a Havlovo heslo Žít v pravdě. Kdyby člověk žil v pravdě do všech důsledků třeba za Stalina, tak by jeho životnost byla tak tři dny. Ani později člověk třeba určité věci neříkal. A nedělal je.

Vy jste byl ovšem za určité věci zavřený už v jedenadvaceti. Řekněte, chtěl jste být spisovatelem už předtím?
Ano, žil jsem doma v prostředí, které mě k tomu povzbuzovalo, pocházím z takové čtenářské rodiny. I v lágrech jsem psal básničky a nebyl jsem sám – sbírečky vězeňských veršů byly vlastně takové první a dnes jistě nejvzácnější samizdaty. Snad nejoriginálnější sbírka veršů, kterou jsem četl, byla vepsána ve svazečku cigaretových papírků.

Zatímco vaši vrstevníci honili holky nebo se vzdělávali v tichu studoven, vy jste měl jiné starosti. Jak se z hlediska té nejhorší možné zkušenosti díváte na naše vyrovnávání s komunistickou minulostí? Básník Ivan Diviš řekl, že se po Listopadu měly zřídit pro komunisty pracovní tábory a že způsob, jakým se postupovalo při posuzování viny komunistů, svědčí o morálním krachu národa.
Pro zřizování pracovních táborů jsem nebyl a nejsem. Konkrétně ale bylo i před Listopadem zřejmé, že kdo po ruské okupaci v roce 1968 přetrval prověrky v KSČ, nebo dokonce do té strany vstoupil, dopustil se velezrady ve smyslu spolupráce s nepřátelskou mocností. Bylo v moci Havla, aby uplatnil tento přístup. Ne ve smyslu zřizování koncentračních táborů. Vždyť komunistů bylo asi deset procent a dalších 89,7 % je volilo ve volbách. Co s nimi? To by byla zavřená celá země a na svobodě by chodilo jen pár tzv. spravedlivých. Ale komunisté měli po zásluze platit za to, že zničili tuhle zemi a donutili většinu národa ke kolaboraci. K čemu však došlo? Jenom si rozkradli, co mohli, a činitelé, kteří skutečně měli stát před soudem, dnes podnikají.
Tomu se dalo zabránit formou legislativních opatření. Pokřiky o tom, že by chtěl někdo z komunistů dělat občany druhé kategorie, jsou nesmyslné – copak sami nedělili do odstupňovaných kategorií ty ostatní? Ať hrdě nesou znamení své kategorie, prapor avantgardy. Je řada oblastí, ve kterých by našli uplatnění, třeba v manuálních, obecně prospěšných pracích. Nesplacené, nepotrestané zlo totiž po mém soudu vybízí k jeho opakování.

Je ovšem otázka, zda by demokracie používající takových řešení zůstala ještě demokracií. Jak se díváte na vztah demokracie a elity?
To, co mne zajímá, je elita. Největší lapsus demokracie spočívá v tom, že v ní má blbec stejný hlas jako génius. S faktem, že tenhle systém máme ve společnosti zaveden – a netvrdím, že je jediný možný –, je ovšem třeba se zatím smířit. Jsem ale proti glajchšaltování, proti rovnostářství. A jsou přece celé oblasti, které musí být záležitostí elit – atomovým vědcem nemůže být někdo, kdo neumí počítat. V celé historii se odvíjí střetnutí mezi rovnostářstvím a vědomím o přirozené nerovnosti lidí. S rovnostářstvím jsme se naposled setkali v podobě komunismu a socialismu. Marxistická poučka o proměně kvantity v kvalitu, tak velkolepě potvrzená akademiky Bošjanem a Lepešinskou, vyrábějícími blechy z prachu, je pro diktátora vhodným nástrojem k ovládání tzv. lidových mas. Ale ze stáda tisíce nebo milionu idiotů se nevylíhne génius.

Lidé po čtyřicítce si často stěžují, že současné změny už pro ně přišly příliš pozdě. Máte dojem, že vám komunisté zkazili život?
Odpověď souvisí s koncepcí života. Jedna možnost je nahlížet na život jako na určitou formu karetní hry. Bez svého přičinění dostanete do ruky určitý list. A do značné míry záleží na tom, co s tím listem dokážete udělat. Někdo s horším rozdáním třeba dosáhne lepšího výsledku. Individuální schopnost osobnosti tady hraje velkou roli. Já nemám pocity zmatenosti, rozervanosti, zmařeného života. Já jsem měl jistý úděl, se kterým jsem byl nucen se průběžně vyrovnávat. Nepropadám sebeuspokojení, narcismu, ale snažil jsem se dělat, co jsem mohl. Mohl jsem nepochybně udělat víc, ale když se mne někdo ptá, jak se mi daří, odpověď zní: Je to přijatelné.
Kdybych měl dělat nějakou bilanci ztrát a zisků – třeba z věznění –, pak by se vždycky vyskytla otázka, co kam vlastně řadit. Když jsem se vrátil z lágru, tak se na mě lidé dívali jako na exotické zvíře, které jen náhodou neleze po čtyřech. Ztráty byly samozřejmě veliké – pociťoval jsem hlavně nedostatek vzdělání ve filozofii, historii, neznal jsem jazyky, a to se pak už nikdy úplně nedožene. Literární dráha se samozřejmě pozdržela. Jenomže v lágrech jsem poznal lidi, muže. Otřepaná fráze, že ve vězení padají masky, platí doslova. Kdyby se mi tenkrát, ve dvaceti, povedl útěk za hranice, tak jsem třeba dnes mohl mít v Mnichově prádelnu. Možná bych byl šťastnější. Nevím.