Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení

Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení. Praha; Litomyšl: Paseka, 2006. 83 s.

(úryvek)

Na druhý den po pohřbu jsem byl domluven se synem Janem, že ho přijdu navštívit na drahé klinice, kam byl přes své relativní mládí díky ctižádosti, pracovitosti a protekci dědečka Kučery nedávno přijat. Chtěl jsem vědět, na co vlastně Adléta umřela, a on měl své známosti.
„Máte chvíli počkat,“ řekla mi na chodbě odměřeně sestra, „pan doktor má nějakou neodkladnou práci.“
Čekal jsem čtvrt hodiny, půl hodiny, po hodině mi došla trpělivost a já začal bloudit chodbou, hledaje ordinaci s jeho jmenovkou. Nenašla se. Až když už jsem hledání vzdával a otáčel se rezignovaně ke své lavici, padla mi do oka vizitka se jménem MUDr. Jan Bach. Začalo mi to být víceméně jasné. Vtrhl jsem bez klepání dovnitř a viděl ho, jak něco píše.
„Kdepak je pan doktor Offenbach?“ křičel jsem rádoby posměšně a nahlížel za plentu k převlékání. „Kampak nám zmizel?“
„Prosím tě, nešaškuj mi tu,“ pravil doktor Bach omrzele. „Snad chápeš, že na takovéhle klinice nemůžu existovat se směšným jménem. Sám primář mě o to požádal.“
„A vnuci?“ ptal jsem se s poslední nadějí.
„Co vnuci?“ opáčil Bach nechápavě. „Samozřejmě že se jmenují po mně.“
Myšlenku na to, že změnou jména chtěl se tento člověk zbavit jakési závislosti na otci, zavrhl jsem okamžitě. Doktoru Bachovi nemohla imponovat mnou ztělesňovaná minulost. Chápal bych, že mne nevnímá jako osobnost, mé psaní odjakživa považoval za jakousi politováníhodnou slabost. Nebyl jsem natolik slavný, natož bohatý, abych ho dokázal smířit s pravdou: můj život je takový, jaký je. Vlastně jsme si nikdy nebyli dost blízcí, a tak jsme se mohli navzájem svěřovat jen výjimečně a těžce. Vznikla podobná situace jako mezi mnou a pěstounem Horejcem.
Už v dětství Jan trávil spoustu času ve vile Kučerových, kde nasákl tzv. seriózními vlivy, a Adléta ho v tom přes mé stížnosti podporovala. Rodina Kučerova, a zejména babička, samozřejmě věděla, že nejsem takový budižkničemu, jakým se zdám. Ale necítili nějakou potřebu zasahovat u syna v můj prospěch.
Tušili ostatně, že bych se smrtelně urazil, a kromě toho se nezdálo žádoucí, aby v rodině chovali dalšího blázna, zvláště když k bláznovství nejevil talent. Ať to bylo jakkoliv, přese všechno jsem se domníval, že jako pokrevní otec hraji v životě svého syna poněkud větší roli, než v jaké jsem se ocitl teď. A cítil jsem se obrán i o vnuky.
„Ale tys přece za mnou nepřišel, abys mi vyčítal změnu jména. Po tvém dřívějším postoji k rodině bych se ostatně takové reakci smál, nebo divil. Spíš chceš znát výsledky pitvy, ne?“ otázal se chladně Bach.
„Kde se bere tahle nevstřícnost?“ zeptal jsem se, usedaje na mrňavou bílou stoličku vedle jeho masivního stolu.
„Možná, že by bylo pro oba lepší, kdybychom tyhle záležitosti nechali stranou,“ řekl doktor Bach a zahloubal se do jakýchsi lejster.
„Takže tady to máme,“ dodal po delší pauze a podal mi složku papírů přes stůl. Adléta podle všeho byla alkoholička, jak se dalo zjistit ze stavu jejích jater. I v momentu smrti měla v krvi přes dvě promile alkoholu. V nastalém dusnu se jí udělalo zle, omdlela a upadla na jeden z těch železných patníků, chránících dnes v centru bůhví koho. Prorazila si spánkovou kost. Jak je možné, ptal jsem se v duchu, že jsem nikdy necítil vinný opar, linoucí se z Adlétina dechu, nevnímal nesčetná přeřeknutí a zapomnětlivost, občas kolísavou chůzi, ze dne na den změněná rozhodnutí?
„Ale já o tom nevěděl,“ stačil jsem zablekotat, vědom si nějaké viny už předem.
„Tomu se, jak tě znám, s prominutím nedivím,“ odtušil doktor Bach a zaklapl desky. „Když o něčem nechceš vědět, tak o tom nevíš. Maminčinu obětavost jsi vždycky bral jako něco samozřejmého, protože tvé ego nemohlo připustit, že by sis to nezasloužil. Žil jsi vlastně na její úkor, když ses nechal obskakovat, i na úkor můj, protože tvůj zájem o mne vůbec nekorespondoval s hlásanými láskyplnými teoriemi. Byls neustále zalezlý jak jezevec v noře a předělával texty realitě na hony vzdálené. Dělals to jen proto, aby se o tobě po smrti mluvilo déle. Alespoň o pár vteřin. Ty ses o živé nezajímal. Jen o mrtvé a o budoucí dav, který tě snad jednou přijme. Ale u toho už stejně nebudeš. Tak k čemu to marné pinožení?“
Drzost toho kluka přesahovala všechny meze. Na počátku kariéry ještě ani nemohl tušit, zda z něj bude dobrý lékař, ale mou celoživotní práci odsuzoval spatra, jako by on byl tou vyvolenou budoucností, posílající lidi jednomyslně buď do nebe, nebo do říše zapomnění.