Večerní škola

Večerní škola. Eseje z let 1986–2006. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2007. 85 s.

Obyčejná smrt

Revoluce, války, katastrofy – co znamená ta pěna ve srovnání se základní hrůzou existence? Říkáte, že tu dosud nic takového nebylo? Zapomínáte, že se v nejbližší nemocnici odehrávají nemenší krutosti. Říkáte, že hynou milióny lidí? Zapomínáte, že milióny lidí hynou pořád, bez oddechu, od začátku světa. Tamta hrůza vás děsí a překvapuje, protože vaše představivost spí a vy zapomínáte, že se pekla dotýkáte na každém kroku.

(Witold Gombrowicz, Deník)

Když Gombrowicz tento výrok čtenářům předestřel, nemohla se jeho slova minout účinkem. Psal se rok 1953: svět ještě s odporem absorboval zprávy z nacistických koncentračních táborů, gulag byl ještě jeho každodenností. A do toho přijde spisovatel, který od světových traumat „odhlédne“, je zároveň nadčasový i konkrétní: peklo je přece na každém kroku. Je v každém z nás.
Ta úvaha musela šokovat. Je ještě šokující dnes? Existuje i horní práh bolesti. Po jeho překročení už necítíte ani seberafinovanější mučení. To se týká i bolesti duševní. Po mnoha místech bolesti a neštěstí současného světa bloudí desítky fotoreportérů. Jejich snem je ulovit fotografii matky, která vlastníma rukama pohřbívá syna. Pláč nad otevřenou rakví, který dřív publiku stačil, už nikoho nedojímá. Budu-li se denně dívat v televizi na apatické, umírající rwandské děti, stanu se také apatickým. Lidé se už nedokážou v hloubi srdce pozastavit nad tím, že hynou milióny lidí. V tomto směru obávám se Gombrowiczova argumentace zastarala. Smrt si už nedokážeme uvědomit ani prostřednictvím hrůz revolucí, válek a katastrof.
A jak je to s vnímáním „obyčejné“ smrti, té smrti, která čeká každého z nás, ale není proto o nic méně hrůzná, ba je – ve své neodvolatelnosti – hrůznější? V televizním zpravodajství běžel před časem šot zobrazující řetězovou srážku na dálnici: obsahoval také pohled na dva lidi, tak jak je na sedadle jejich auta smrt zastihla. Šot vzbudil velice záporný ohlas. Smrt na dálnici je dnes už pro nás „obyčejná“ smrt, může potkat každého. Proto je kolem ní třeba obcházet po špičkách.
Připomínka „obyčejné“ smrti tedy šokuje. Stojíme tváří v tvář společenskému tabu a za ním zase stojí nechuť podívat se pravdě smrti do tváře. Pokud ovšem otupělost k smrti v případě válek, revolucí a katastrof přivolává prokazatelně smrt další, pak se vnucuje otázka, zda také naše nechuť k té druhé, „obyčejné“ smrti neprovokuje její postup. Jde o okolnosti, za kterých odcházíme na onen svět, aniž bychom možná někdy museli.
Během litomyšlské schůzky sedmi prezidentů se zranil jeden řidič, který únavou za volantem usnul. Věc se dostala na veřejnost kvůli upozornění českého prezidenta, za něž byl vypeskován, a trestnímu oznámení, které na přijímacího lékaře v Nemocnici Na Homolce podala hradní policie. Od té doby noviny přetřásaly základní otázku: trvalo přijetí pacienta do nemocnice dvě hodiny, jak tvrdí policie, nebo, jak tvrdí lékař, třicet minut? Byl pacient přijat jen díky tomu, že patří do okolí prezidenta? Pak se naštěstí debata posunula o kousek dál – k nedostatku lůžek intenzivní péče v Praze. Je příznačné, že když pacient později zemřel, noviny to zaznamenaly s velkým zpožděním. Už během předchozí debaty se totiž nikdo nezeptal: jak tomu mládenci při příjmu do nemocnice asi bylo?
Doufám, že nijak. Doufám, že byl v bezvědomí. Že nebyl u toho, jak se někdo handrkuje o ventilátory. Mám totiž také své zkušenosti. V poslední době bohužel i se smrtí v nemocnici.
Ještě naši pradědečkové a prababičky většinou umírali ve své vlastní posteli. Aby se mohli důstojně rozloučit s potomstvem, podestlali jim vysoko pod hlavu. A když už bylo jasné, že se hlava brzy zmate, přišel kněz s posledním pomazáním. Bylo v moci na smrt nemocného také tuto poslední službu odmítnout – tak byla zachována svoboda jeho volby, i když cesta v každém případě směřovala mimo naše území. Étienne de la Boétie, přítel Michela de Montaigne, je dnes v naší paměti zachován především díky svému loučení se světem. Na smrtelné posteli mu Michel říká: „Pro tebe bude smrt věčným štěstím, ale já ztratím přítele, velkého a moudrého.“ „Jak to nesou?“ ptá se umírající na své blízké. „Celkem statečně – vzhledem k vážnosti situace,“ odpovídá Michel de Montaigne.
Je pravda, jak říká Gombrowicz, že se v každé nemocnici odehrávají nemenší krutosti než ty, které provázejí smrt člověka ve válce? Myslím si, že je to pravda, ač mým úmyslem není obviňovat nemocniční personál z nedostatku profesní péče, které se tak stupidně říká „povinná“. Od té doby, co byly zavedeny porodnice, začalo jistě přežívat víc dětí. Od té chvíle, co ve valné míře umíráme v nemocnicích, mnozí z nás díky lékařům dočasně odehnali smrt.
Gombrowicz, když mluvil o hrůze, měl samozřejmě na mysli především neodvolatelnost smrti. Troufám si ale tvrdit, že smrt, která nás navzdory lékařské péči stejně potká, nemůže už mít jinou podobu než podobu smrti instrumentalizované. A že právě vědomí tohoto druhu smrti nás nejen zbavuje uvědomění si vlastního osudu, ale také – často předčasně – zabíjí. Což samozřejmě souvisí.
Když jsem vloni vezl naposled do nemocnice tatínka, všiml jsem si v jeho výrazu zvláštní dychtivosti, s jakou sledoval život za oknem taxíku. Loučil se, protože nevěřil ve svůj návrat. Maminka se půl roku nato v ambulanci jiné nemocnice rozhlížela s hrozným strachem. Kdo by se nebál smrti? Ale oni se báli také nemocnice. Troufám si tvrdit, že měli proč.
Pro tatínka, který během příjmu upadl do kómatu, se skutečně našlo místo na lůžku oddělení intenzivní péče až za dvě hodiny. Maminka, která měla být přijata do nemocnice na základě předchozí dohody, ale jejíž stav se mezitím rapidně zhoršil, čekala na přijetí ještě déle. Oba leželi na nesmírně nepohodlných pojízdných lehátkách. Pod hlavu jsme jim podkládali své svetry a kabáty, abychom jim trochu ulehčili. Žádný z členů nemocničního personálu pro ně v té době nenašel povzbudivou větu. Maminka umřela pár hodin potom, co jsme ji dostali do prázdného (!) nemocničního pokoje.
Nechci nikoho žalovat. Nechci se s nikým handrkovat o minuty. Oba mí rodiče byli nemocní nevyléčitelně – jistě se jim nakonec dostalo všech potřebných přístrojů a medikamentů. Děsí mne ale fakt, že člověk, který sám sebe buduje po celý život jako nezaměnitelnou individualitu, stává se na konci své cesty jen manipulovatelným objektem. Děsí mě zvěcnění smrti. Přerušení dialogu.
Problém netkví v nedostatku peněz ani v lidsky nedostatečném osazenstvu nemocnic. Problém je v tom, jak společnost chápe nemocnici jako instituci. Kasárna, vězení, domovy mládeže a důchodců, léčebny psychicky nemocných a nemocnice mají nepochybně mnoho společného. Společnost v nich z různých důvodů izoluje jedince. Odkládá je tam. Tato izolace, ať jakkoliv motivovaná, vyžaduje si drastické podřízení jedince Řádu.
Řád, který v těchto institucích panuje, má ovšem schopnost vytěsnit více či méně původní účel, pro nějž instituce vznikla, a stát se účelem sám o sobě. Všichni mužové, kteří prošli vojenskou službou, si pamatují svůj šok z prvního vojenského stříhání nebo z nesmyslně dlouhých vojenských pořadových cvičení či organizovaných společných návštěv sprch. Primo Levi ve své knize Potopení a zachránění hovoří o pocitu Entwürdigung, ztracené důstojnosti, který se v koncentračních táborech zmocňoval hlavně intelektuálů.
Podobný pocit se mne zmocňoval i při pobytech v nemocnici. Ne snad, že by zde často absurdní Řád zcela zastínil účel, ale způsobil jeho posunutí: z nemocnic, jež by měly být humanitárními zařízeními, a v centru jejich zájmu by proto měl stát jedinec, staly se továrny na anonymní slepá střeva, zlomené končetiny a také – na anonymní smrt.
Už sama nemoc přináší člověku pocit degradace – jen nutnost říci si o mísu je pro mnohé lidi zpočátku nepřekonatelným problémem, neustálá nahota, která člověka obklopuje, přispívá k jeho lidské dezintegraci. Nemocniční režim k těmto pocitům ovšem jen přidává. Když pominu všechny běžné nesmysly, které každý Řád plodí, pak hlavní spočívá v naprostém nedostatku lidských kontaktů i na té nejprimitivnější úrovni: člověk často ani nemá právo vědět, co mu je, natož aby mu někdo řekl, co se s ním bude dít. To není jen záležitost jednotlivých pracovníků nemocnic, ale systému, na který si více nebo méně zvykli.
Hodně lékařů vám řekne, že blížící se pacientův konec nerozezná ani tak z výsledků vyšetření, jako ze změněného výrazu jeho tváře. Ten znamená vyhasnutí vůle k životu. Zachování této vůle nelze naordinovat, ale lze k němu přispívat. Z každého koncentračního tábora je známa sorta lidí oddaných smrti. Následkem soustavného stresu pramenícího z fyzického a duševního útlaku ztratili už na životě zájem. Obávám se, že také v našich dnešních nemocnicích dožívají musulmané tohoto typu.
Je řešení tohoto problému vůbec v dnešních lidských silách? Nevyřeší ho ani privatizace, ani lepší financování. Je výrazem skrytě postupující dehumanizace a přímo fašizace světa, který si plete svobodu s darwinismem. Na jednom místě Deníku Gombrowicz říká o umělcích: „A tak když já na nich chci, aby byli lidmi, kteří malují – oni chtějí být jen malíři.“ Zdá se, že v tom to vězí nejen u malířů, ale u nás u všech.
Když jsem nedávno na chodbě před sálem čekal na operaci, ozvaly se nad mým lehátkem dva hlasy. Starší, mužský pravil: „Chceš si to taky zkusit?“ Mladší, ženský hlesl: „Ráda.“ Aniž mi lékaři cokoliv řekli, obrátili mě na lehátku a pokoušeli se dát mi injekci do míchy. Když se jim to po několikátém pokusu podařilo, stálo už moje vědomí v levém horním rohu chodby a pozorovalo dva anděly smrti sklánějící se nad mým tělem. Obávám se, že neviděli, jak se jim má duše smála.

(1994)

Báseň v protiakci

Zdálo by se, že ten, kdo měl obavy o osud poezie v polistopadových Čechách, může dnes klidně spát. Poezie vychází hodně, a to nejen ve starých kamenných nakladatelských domech, ale také v nakladatelstvích nových. Jestliže ovšem nyní čekáte moje jenže, pak vás bohužel nemohu zklamat. Ačkoliv jsme z různých stran bombardováni složkami nebo i stohy básní, jejich společenská recepce je prakticky nulová. Mnozí jsou ochotni vydávat tento stav za normální s odkazem na to, že přílišná obliba poezie svědčí o něčem nenormálním jak v těle národního organismu, tak v těle básně – ta na sebe bere roli zástupnou, roli politiky. „Poezie je jen tu a tam a jen pro někoho,“ napsal před časem básník Ivan Wernisch. „Nic pro národ a jiná lidová srocení.“ Za tímto jeho výrokem stojí všeobecně přijímaná interpretace zkušenosti české poezie z posledních dvou století, podle níž byla tu více, tu méně zaháněna do role služebné (naposledy za komunismu do zkarikované podoby této služebnosti v podobě tzv. společenské angažovanosti), aby se jí a jejím tvůrcům výměnou za to, že šlápnou na hrdlo své písni, dostalo ve zracích veřejnosti mnohem výsadnějšího postavení než u jiných národů. Nechtějme na tomto místě s touto hrubě zjednodušující interpretací polemizovat, ale odolejme prosím alespoň prozatím i pokušení se pod Wernischův výrok okamžitě spolupodepsat.
Neboť je v něm – podle mne – v podtextu (vyplývajícím také z kontextu Wernischovy Pekařovy noční nůše, ve které tento výrok můžeme najít) obsažena i jistá dávka nostalgie a smutku. Nechci Wernischovi podsouvat vlastní myšlenky, ale není opravdu smutné to postavení, v němž se básník a jeho dílo ocitli? Jistě se shodneme na tom, co nechceme: už opravdu nechceme, aby poezie byla hlásnou troubou aktuálních názorů nějakého mytického kolektiva, aby pro školní potřeby byli básníci odléváni do sádry, ba dokonce tušíme, že čtyři sta, pět set výtisků pro jednu básnickou sbírku stačí. V tomto smyslu je poezie opravdu „jen tu a tam“ a „jen pro někoho“. Chceme třeba ale, aby verše vyvolávaly minimální kritickou odezvu? Během posledních dvou tří let byla poezie kupříkladu vystěhována téměř dokonale z kritických rubrik v novinách, ale i těch, kteří se jí věnují ve specializovaných periodikách, je čím dál méně a postavení poezie v literárním kontextu začíná být marginální.
Nezůstaňme jen u krásného českého zvolání „Nejsou lidi!“, tentokrát v oboru kritiky. Nezaznamenal jsem už dlouhá léta v projevech publicistů, politologů, filozofů, historiků, sociologů (o politicích ani nemluvě) citát z díla současného českého básníka. I kdyby poezie nebyla „nic pro národ a jiná lidová srocení“, pro intelektuální elity vždycky znamenala mnoho. Je až nepochopitelné, že v době, kdy se intelektuální veřejnost (alespoň podle ohlasu a knihkupeckého zájmu soudě) houfně začítá do dříve zakázaných a nedostupných spisů velkých filozofů 20. století, pro něž jazyk poezie v mnohém znamenal nejen východisko, ale i primární zdroj filozofování, její příslušníky ani nenapadne, aby se vydali za tímto zdrojem.
Zamyslet se nad tímto stavem by především znamenalo pokusit se analyzovat stav českého myšlení, pro něž, jak se zdá, je charakteristický nedostatek hlubinné vzdělanosti, a tudíž čerpání z druhotných zdrojů (místo literárních děl se čtou knihy o nich). Ale to by už znamenalo překročení rámce této úvahy. V jejím rámci ovšem zůstává otázka, do jaké míry sama poezie přispívá k stavu, kdy se z ní stává něco okrajového a nezaznamenáníhodného, kdy je vnímána jako hobby úzkého kroužku lidí, kteří se scházejí, řeční, vyměňují si informace podobně a se stejným ohlasem jako zahrádkáři nebo holubáři. Chceme-li k odpovědi na tuto otázku přispět, pak je ovšem podle mne velmi inspirativní podívat se na styčné body, které spojují myšlení dnešních básníků (neboť já jsem přesvědčen – na rozdíl od některých jiných příslušníků tohoto cechu –, že básníci také myslí) s myšlením „ostatních“ příslušníků intelektuálních elit. Neboť, ať básníci chtějí nebo nechtějí, žijí v určitém duchovním směřování té které určité doby a toto směřování je v jejich díle reflektováno.
Nuže – vrátíme-li se k Wernischovu výroku, pak zjistíme, že je v něm slovo národ akcentováno se značným despektem. Tento despekt koresponduje do velké míry s míněním části našich filozofů a historiků, kteří se dnes distancují především od českého nacionalismu 19. století, při jehož formování hrála samozřejmě česká poezie významnou úlohu. Jedním ze znaků tohoto nacionalismu byl historismus, a jestliže si filozof může dokonce dovolit prohlásit dějiny za největší neštěstí lidstva, neboť s individuem manipulují ne ve smyslu komunikace s přítomností, tedy jeho pravým životním údělem, ale nutí ho bojovat za světlé zítřky ve jménu jakési – opět účelově zmanipulované – ideje, pak historikové si pochopitelně takový odpor dovolit nemohou, vždyť by přišli o zaměstnání. Spokojují se proto s tím, že dějiny demytizují.
Dějiny v literatuře, to je také vnímání a hodnocení literární tradice. Ivan Wernisch – abychom se k němu opět vrátili – je básník, který je vůči literární tradici mimořádně citlivý a také v ní obeznalý. Svou vlastní básnickou řeč nachází v konfrontaci s ní. Tato konfrontace neděje se ovšem poměřováním sebe sama s nedostižnými vzory, ale kritikou toho, co vnímáme jako záchytné body literárního procesu. Tato kritika vyplývá z vnitřní potřeby – je asi toho druhu jako kritika schopného a vnímavého žáka, který si jednoho dne promne oči a zjistí, že jeho učitel je nejen nedokonalý, ale vychází z chybných premis. Žák má potom dvě možnosti – buď nalezne premisy vlastní a uvěří jim, nebo pojme k jakýmkoliv premisám apriorně nedůvěru. Wernisch zvolil cestu druhou, vždyť jeho básnická poctivost má v základě nedůvěru. Na co narazil? Na to, že školská moudra básnických veleduchů české minulosti, která byla kanonizována a petrifikována generacemi tak či onak ideově orientovaných literárních vědců, obsahují mnohdy spíš kouzlo nechtěného než kouzlo skutečně poetické. Že autoři stojící mimo pozornost čítanek vytvořili třeba i v jediné básni hodnotu skutečnější, než obsahují celé zaprášené sebrané spisy autora z pomníku. Že vnímání básnických hodnot je vždycky záležitostí časovou. Že nechtěné kouzlo blbských básní usvědčuje poezii ze lži. A tak Wernisch dějiny zavrhl.
Zjistil ovšem také, že pomocí poezie lze nalhat „lidovým srocením“ jejich představu o sobě. A toho se zděsil. Když se ocitl tváří v tvář mýtu, této odvěké hlavě i srdci básně, rychle zavřel oči a před tváří Medusinou zachránil se tvorbou – použijme výrazu velkého českého básníka Vladimíra Vokolka – svých „paramýtů“. Protože zjistil, že v literatuře je možné všechno: když se o klasicích tradují nesmyslné kalendářové historky, proč nenechat zasloužilého mecenáše českých věd a umění na sklonku 19. století Josefa Hlávku zprznit nevinnou dívku? Chtěl svou provokaci a čekal, jak bude společnost reagovat. Nereagovala (Ó jak zdravě!) nijak. Přece jen se ale v české společnosti našel alespoň jeden národovec, literární vědec Bohuš Balajka, který ve jménu „svatého odkazu dědů“ protestoval.
Nevšiml si ovšem jedné věci. Ivan Wernisch ve svých pracích neútočí pouze proti mýtu, který poezie vytváří o české společnosti 19. století, ba nejde mu jen o mýtus, kterému sama byla zpětně vydána všanc, on chce s odvrácenou tváří utnout samotnou hlavu Medusy: karikuje mýty primitivních národů stejně jako životní osudy úspěšného a lidumilného architekta. V sebezáhubné odvaze útočí proti smyslu poezie samotné.
Wernischův přístup k poezii samozřejmě vyrůstá ze společné generační zkušenosti s dějinami. (Připomeňme v této souvislosti sbírku Antonína Brouska Vteřinové smrti, jejíž podstatná část je také věnována vztahu k literární tradici, ovšem s jiným východiskem: s otevřenou nostalgií na rozdíl od utajované nostalgie Wernischovy.) Pro Wernische je ale tento přístup i soukromou životní filozofií. Ve zmíněné Pekařově noční nůši si stěžuje, že jediný z teoretiků, kteří o něm psali, si povšiml, že jeho hlavním, téměř výhradním tématem je umírání. Pokusil jsem se z díla dovodit, že jde nejen o chápání časnosti vlastní, ale časnosti všeho. Že rozkolísání vžitých hodnot je vlastně živinou Wernischovy poezie.
Není to ovšem tak dávno, co – za redakce Wernischovy – přinesly Literární noviny v záhlaví báseň dnes už snad kultovního undergroundového autora J. H. Krchovského, jeho jakýsi epitaf, z něhož chci ocitovat alespoň závěrečnou strofu:

Něco vzkázat? – Co a komu?!
Ty pitomče, směj se tomu!
– u konce až budeš s dechem,
skončí s tebou život všechen!

Řekli byste: docela milý a vtipný úlet! Jenže toto není žádný úlet, ale bytostné přesvědčení ne nepodstatné části dnešního českého poetického spektra. Wernischova kritika dějin a možností poezie vyšla velice vstříc náladám, které na sklonku století zachvacují tuto společnost. Pluralismus a relativismus mění se pohodlnými pochody v myšlení v nihilismus a tam, kde ještě Wernisch dokázal scelujícím básnickým gestem vytvořit básnický obraz světa, zůstávají u řady veršovců jen jakési útržky obrazu, který nebyl nikdy stvořen, nebo – v lepším případě – manýristická plátýnka vytvořená v retrostylu vypůjčeném na konci 19. století. Ano, poezii jsme zbavili mýtu a zjistili jsme, že vlastně k ničemu není. Nelze se pak než divit, proč ji píšeme. Čemu se ale rozhodně divit nelze, je fakt, že čtenář odchovaný takovouto představou o poezii ji nevyhledá, ani kdyby ji v praxi popírala. Proč hledat něco, co si samo upírá schopnost artikulovat vztah ke světu.
Ne, že by zde nebyl pokus najít východisko z této slepé uličky, do níž tvůrce umění přivedla představa, že umění k ničemu není. Petr Fidelius píše o pokusu „zachránit život v literatuře eliminací jakékoliv fikce“ (jakožto nespolehlivého elementu), tedy „o zmateném pokusu dělat umění bez umění“. Jde o tzv. autentičnost v literatuře. Mnoho se mluví o přemíře deníkové literatury, jíž jsme dnes ze strany básníků i prozaiků zaplavováni. Ale nejde jen o deníky: básník zkrátka dnes rád zpívá o tom, kolik vypil piva. Deníková a memoárová literatura vydala v uplynulém období některé vrcholné plody – je jistě rozdíl, když se začteme do deníků takových básníků, jako jsou Jan Zábrana, Ivan Diviš nebo Jan Hanč, oproti tomu, když je nám předložen seznam souloží filmového režiséra, který ještě nenatočil ani jeden celovečerní film. Ten rozdíl spočívá v tom, že v prvním případě jde o reflexi světa a postavení člověka v něm, zatímco v druhém o soukromou exhibici, která má pro čtenáře hodnotu drbu. Jestliže ovšem musíme říci, že větší část této produkce se pohybuje právě v té druhé polovině spektra, pak je samozřejmě jasné, že žádné jáství nemůže autora zachránit, nepokouší-li se artikulovat svůj vztah ke skutečnosti.
K tomu, aby byla tato artikulace možná, je ovšem nutné mít důvěru v její možnost. Tato důvěra je předpokladem naší smysluplné existence na této zemi a skrze poezii je naplňována. Podíváme-li se z tohoto hlediska na Wernischův výrok „Poezie je jen tu a tam a pro někoho. Nic pro národ a jiná lidová srocení“, pak mu za pravdu dát nemůžeme. Neboť nelze ustoupit od toho, že poezie má obecně lidský smysl. S nevírou nemůžeme ovšem nic dělat a já bych rád v této souvislosti citoval Heideggerova slova, i když jsem si vědom, že posunuji poněkud jejich význam: „Jen těm, kdo jí přísluší, poskytuje pověst slyšení řeči, a tak řeč.“
Jen těm je – dodávám – také dáno chápání básně jako činu. Kdybych měl dnes po ruce adepta básnictví, vsunul bych mu do ruky Kolářova Mistra Suna o básnickém umění. Nejen proto, aby se dozvěděl, že „poezie je největší statek člověka“, ale i proto, aby zjistil, že umění básnické podobá se válečnickému i v tom, že učí jak obraně svěřeného území, tak útoku. Zdá se mi, že v české poezii čas tohoto útoku právě nastal. Je to totiž tak: nazval jsem svou úvahu Báseň v protiakci. Ale myslím, že zrovna tak dobře jsem ji mohl nazvat Báseň proti chaosu.

(1996)