Stvořitel času

Stvořitel času a jiné neuvěřitelné příhody. Praha: Ringier ČR; Daranus, 2007. 103 s.

Cambronnovo slovo

Když ho uviděl, jak vchází z ranní tmy dovnitř, zvedl vrátný hlavu od křížovky a údivem slušně pozdravil. Budova státně propagační agentury byla doposud spoře ozářena nočními světly, nikde nikdo, jen z některých kanceláří se ozýval hluk vysavačů. Vešel do svého patra, aby s povzdechem zaznamenal, že ze dveří předsedy ZV KSČ line se už přesto proužek světla. Schůze se teď, za Gorbačova, v rámci nového myšlení přesouvaly na tyhle nekřesťanské hodiny. Koneckonců, ani křesťané nejsou, blesklo mu hlavou, když ťukal.
„Posaď se, soudruhu,“ ozvalo se zpoza světel zaměřených na něj, takže si řekl, že to není ani tak poprava ve strahovském lomu, jako spíš výslech v Lubjance.
„Víš, proč jsi tady?“ zasípalo to za reflektory.
„Nevím,“ řekl, i když to věděl dík redakčním tamtamům dobře. Před dvěma dny se lehce rozveselen vrátil z poněkud delšího oběda, když mu na stole zazvonil telefon. Volala moc hezká blondýnka sportovního střihu, taková, jaké měl rád, ale kterou v práci kromě něj neměl rád nikdo. Tvrdilo se, že práská. Ostošest.
„Zpracovávám tady pro stranickou organizaci nějakou zprávu,“ zašveholilo to na druhém konci drátu, „a ty přece zatím zastupuješ soudruha Knoblocha, než zvolíme nového důvěrníka novinářů. Můžeš mi ve stručnosti říct, co ti novináři dělají?“
„Hovno,“ odpověděl rozverně a doufal, že ocení, jak je stručný. Odpovědí mu bylo jen mrazivé ticho a teď ono předvolání. Zase jsem to přehnal, řekl si.
„Jde o takovou delikátní záležitost,“ ozval se ze tmy předsedův hlas. „Tady soudružka tvrdí, že ses vulgárně vyjádřil o práci buňky svazku novinářů. Takže na rovinu – řekls, že dělá hovno?“
Zavrtěl rázně hlavou: „To bych si nikdy nedovolil. Poukázal jsem jen na to, že bez jmenování nového důvěrníka je práce buňky paralyzována.“
Ponechal si pro sebe, že on sám se (ostatně stejně jako s. Knobloch) věnoval pouze vybírání příspěvků, což vždycky a všem stačilo. Ale za Gorbačova asi už ne.
„Řekl jsem, že neděláme nic…“
„Takže přece jen…“
„Nikdy jsem to slovo nepoužil.“
„A to mi povídáš úplně klidně do očí?“ v záři rampy se zničehonic objevila vyčítající blondýnka. Zaječela: „Říkal to, říkal!“ Dokonce ho donutila sklopit oči, ale předseda najednou prohlásil: „Soudruh na tom trvá a my přece tady nemůžeme řešit něco, kde stojí tvrzení proti tvrzení. I když si myslím, že…, zkrátka že vypustil z úst to slovo.“
Vyhodili ho až za půl roku, tak dlouho hledali bič, který by se z toho slova dal uplést. Říká se, že to nejde, ale pro komunistu není nemožného nic.


Apartmá

Byl to údajně nejdražší pokoj v nejdražším hotelu ve městě. Začínala sezóna, a tak už pro něj sekretářka nic normálnějšího nesehnala. Projel starobylým náměstíčkem, zaparkoval u pomníčku padlých a vydal se k hotelu, který prosvítal pod korunami voňavých lip. Musela to bývat docela příjemná stavba – teď měla střechu BRAMAC, plastová okna a z neznámých důvodů také dlouhou krytou chodbu, v níž byly fotografie Václava Klause, Miloše Zemana, Miroslava Donutila a Uršuly Klukové, kteří všichni hotel navštívili.
Dívka u baru byla velmi příjemná – dal si tedy třetinku nealkoholického piva Clausthaler za 27 Kč a teprve pak si nechal ukázat cestu. Když vyšplhal až tam, kde tušil půdu, objevily se před ním bílé dveře se zlatým nápisem APARTMÁ. Vstoupil a v tu chvíli ho světlo oslepilo natolik, že málem zase vycouval. Á, fotobuňka, pomyslel si, prošel chodbou, omylem otevřel dveře do koupelny, kde světlo rovněž vzplálo a ukázalo mu dvě mramorem obložená umyvadla, záchodovou mísu a vanu neobvyklých tvarů.
Pak teprve vešel do prostorného pokoje a užasl – na šedém jekoru od zdi ke zdi stála proti němu dvě mohutná křesla s fialovými květy a pohovka se zeleným potahem, prostředku vévodil stolek s podstavcem z falešného bílého mramoru a se skleněnou deskou silnou na tři prsty. Později měl zjistit, že se jím nedá pohnout, zato televize byla tak miniaturní, že se z obrovské postele, před níž byla předložka z napodobeniny kůže polárního medvěda, nedaly rozeznat kontury obrazu. Nad jídelním stolem vpravo, obklopeným vysokými, zeleně natřenými plechovými židlemi, jejichž opěradla byla zakončena zlatými kouličkami, napočítal patnáct bodových světýlek zaměřených na reprodukci obrazu kytice růží. Když s obtížemi otevíral sololitovou skříň, přemýšlel nad tím, proč chybí lednička a otvírák na pivo, který si později koupil ve vedlejším železářství, a také nad tím, jak se tu líbilo předsedovi sněmovny, a zejména ministrovi kultury.
V koupelně zase chyběla zásuvka na holicí strojek, ale s uspokojením zjistil, že vana neobvyklých tvarů skrývá vířivou koupel. Ponořil se do ní, aby osvěžil bolavý kotník, a už po chvíli nadšeně pociťoval, jak jeho neduhy uplývají. V ten moment světlo v koupelně zhaslo, a tak se ocitl ve stavu naprostého zmatku. Když zmatek vrcholil a on bezmyšlenkovitě mávl rukou, naštěstí se zase rozsvítilo. Rychle se vypotácel z koupelny. Usínal za světla, protože v pokoji se mu pro změnu nepodařilo zhasnout fotobuňkou, ať mával rukama sebevíc. Hlavou se mu přitom honily paranoidní představy. Kdo mu rozsvítil? Kdo ho sleduje? Big Brother?
Do tohoto velkého světa, v němž není místo pro skutečnou intimitu, se zkrátka nehodil.


Sedmá židle

Když je přestal bavit mariáš, jen tak seděli na kostkovaných dekách, popíjeli lahvové, komentovali spoře oděné dívky i výkony chlapců na skákacím prkně.
„Je doloženo Rorschachovými testy,“ pravil docent a utřel si při tom kapičku piva, která mu přistála na břichu, „že stačí přítomnost jediné ženy, aby zcela zvrátila směr mužského rozhovoru. I ti nejinteligentnější spolu podvědomě začnou soutěžit a předvádět se, takže tím úroveň debaty bere za své. A což teprve na takovémhle koupališti! Není to báječná přehlídka tokajících tetřívků, kteří vystavují zraku vybírajících si slepic na odiv svou výbavu?“ „Člověk z touhy po druhém dokáže i to, na co by jinak ani nepomyslel,“ odvětil zasněně nakladatel. „Představte si, že jsem kdysi kvůli nějaké dívce na dvoře Klementina přeskočil s minimálním rozběhem sedm židlí v řadě.“
„Tomu sám nevěříte,“ snažil se ho usadit cynický básník. „Víte, co je to sedm židlí v řadě? Připomínáte mi jistého ing. J. Solara, činovníka skautského hnutí, který za první republiky vydával příručky, v nichž radil, jak dosáhnout úspěchu. V jedné z nich, jmenovala se, tuším, Sedm sloupů, byla taková malůvka, na ní cesta a po ní šel vstříc svému štěstí jakýsi skaut, který ovšem musel cestou překonat sedm kopečků, na nichž se skvěly vlajky označující Střídmost, Pracovitost, Píli, Pravdomluvnost a podobné pitomé vlastnosti. Nakonec se mohl vyškrabat na kopeček nejvyšší, kde stála jakási neumná napodobenina řeckého chrámu, označená vlajkou s nápisem Chci, a proto mohu, což bylo Solarovo heslo. To heslo čpí blbostí – vy jste jistě hrozně chtěl ty židle přeskočit, ale přes vaši vůli to bylo z fyzikálního hlediska nemožné.“
„Víte co?“ vložil se do debaty ve snaze o její uklidnění docent. „Sežeňme těch sedm židlí, postavme je, jak tenkrát stály, a posoudíme, zda byl jeho výkon možný. Není nad názornost.“
I stalo se a návštěvníci nedalekého kiosku byli na nějakou chvíli donuceni žvýkat své klobásy vestoje. Když byly židle postaveny do řady za sebou, začala se ovšem i v nakladatelově tváři projevovat jistá pochybnost. V tu chvíli předal u kiosku jakýsi mladík svůj kelímek s pivem mladičké dívce a rozběhl se s jasným záměrem k židlím.
Faethone, ten dar je nad tvoje síly, není smrtelné, čeho si žádáš, stačilo se ještě mihnout v hlavě klasicky vzdělanému docentovi, a to už se dokonale trénované tělo odlepilo od země a začalo nad židlemi opisovat elegantní oblouk. Bohužel příliš krátký – do opěradla poslední židle udeřil mladík čelem, načež omámeně zůstal ležet na zemi a z hlavy mu tryskala krev.
Má, co chtěl, pomyslel si básník, když viděl, jak dívka vzhledem k nedostatku obvazů bez rozpaků snímá horní díl plavek a přivazuje ho chlapci na hlavu.
Nakladatel se rozpačitě rozhlédl po okolí. „Bohužel musím přiznat, a považuju to za docela možné,“ zachrčelo v něm, „že těch židlí bylo tenkrát asi jenom šest.“