Varia

Causa Rainer Maria Rilke

Říká se o něm, že jako básník žil a jako básník také zemřel. Jeho zhoubná choroba naplno propukla totiž ve chvíli, když pro jednu z řady přítelkyň vybíral na zámečku Muzot ve Švýcarsku růži a píchl se o trn. Podstatnější ovšem je, že to básník v tom pravém smyslu slova byl. „Básník zabitý růží“ – jak o něm napsal český kolega František Halas. Řadu českých básníků tak či onak Rilke ovlivnil. Jinak ovšem v Čechách, své domovině, příliš na růžích ustláno nemá ani sedmdesát let po své smrti.

Když se na sklonku roku 1989 vrátila do Prahy svoboda, brzy ji následoval vyhoštěný Franz Kafka a kafkomanie vypukla do té míry, že se jeho portrét na tričkách pouličních prodejců dokonce snaží zachránit naši obchodní bilanci. Málokterý z Pražanů by ovšem poznal portrét básníka, který byl též pražský Němec a jehož sláva je také – i když přece jen specializovaněji – celosvětová.

Básník a Češi
A přece René Maria Rilke, který se tu 4. prosince 1875 v Jindřišské ulici narodil jako syn úředníka železničních drah Josefa Rilka a jeho ženy Sofie (přezdívané Phia), odešel z Prahy, kde prožil většinu svého dětství a mládí, definitivně až po své dvacítce. A nejen to – jeho raná tvorba, z níž jmenujme alespoň sbírku Oběti lárům (tj. domácím bůžkům) z roku 1895, je plná českých reálií. Rilke kupříkladu v mládí obdivoval mistra Jana Husa, mezi ty, kterých si nejvíc vážil ve zralosti, patřil prezident Masaryk. (Ostatně, přestože byl naposled v Praze roku 1911, zemřel jako československý občan.) Proč ho tedy Češi nevzali za svého jako Kafku nebo Mozarta, který tu byl ještě ke všemu vždycky jen na návštěvě?
Za prvé – možná proto, že jeho básně věnované českému prostředí jsou na rozdíl od Procesu nebo Dona Giovanniho opravdu špatné. Za druhé – ačkoli Rilke ještě po letech napsal, že „kdesi v hloubce byl Slovanem“, opustil Prahu, hned jak mohl, protože mu její atmosféra na přelomu století připadala „téměř nedýchatelná“.
K tomu je ovšem třeba říci, že tento kosmopolita neměl – na rozdíl od absolutní většiny tehdejší společnosti (v nejrůznějších zemích) – žádný sklon k nacionalismu, ba jako básník nebyl orientován ani na skutečnou, ani přivlastněnou domovinu. V tom byl tento velký obdivovatel a souputník mezinárodní šlechty následovníkem starého světa, zároveň však předjímal (jako tolikrát) něco nového. Ale bez spekulace – můžeme očekávat od člověka, který se trvalého domova dočkal vlastně až na konci života a dokázal za rok vystřídat také sedmnáct měst, něco jiného?
Třetí důvod, pro který dnes Rilke není v Čechách tak ctěn, jak by měl, je možná prostý, ale dost zásadní – duše tohoto člověka neodpovídá našemu plebejskému, rovnostářskému prostředí. Pražané tentokrát pražskému géniu neporozuměli. Možná si dodnes neuvědomují, že básníku Rilkova typu se prostě nedá „rozumět“ v běžném slova smyslu.

Zaprášený klobouk
O tom, proč se Rilkemu mohla zdát atmosféra v Praze nedýchatelná, svědčí jedna epizoda z povídky, publikované až z pozůstalosti. Otec se synem korzují po pražských Příkopech, když si otec všimne, že syn má zaprášený klobouk. Napřed mu ho – k synově hanbě – přede všemi strhne z hlavy, a pak dokonce přejde na druhý chodník. Měšťáctví vyjádřené v kostce – a rozhodně není vyloučeno, že se jedná o motiv autobiografický. Manželství Rilkových rodičů bylo z těch, v nichž vnitřní (i skutečnou) chudobu zakrývá snaha o vnější noblesu. Dost ubohý byt si hrál na rezidenci zámožných občanů, do lahví vzácných etiket se pro návštěvy přelévalo obyčejné stolní víno. Sňatek s Rilkovým otcem, postupně zklamaným z vojenské i civilní kariéry, byl pro Phiu výraznou mesaliancí, přestože se otec a později i syn pokoušeli prokázat svůj šlechtický původ. Navíc Phia si přála děvče, a tak byl René jako děvče dlouho vychováván. A pak byl – při rozchodu rodičů – z té až přílišné péče najednou vytržen a poslán už v jedenácti letech na vojenskou reálku v Sankt Pöltenu a později v Hranicích. Tam se postupně ocitne na kraji nervového zhroucení, takže se mu po pěti letech podaří odejít.

Kornet
Zážitkům z dětství připisuje psychoanalýza značný význam – také Rilke se chtěl v dospělosti tehdy novému psychoanalytickému vyšetření podrobit, ale bylo mu to rozmluveno. Přesto je i bez vědeckého rozboru jasné, že tyto zážitky určily jeho osud. Vezměme nezdařenou vojenskou kariéru – ještě i tehdy, když už je u konce, rád se ukazuje v uniformě kadeta. Se svou romantickou láskou k vojančení, k němuž není disponován fyzicky ani psychicky, se později vyrovná jinak – samozřejmě že jako poeta. V roce 1906 publikuje konečnou verzi Písně o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, která se stane jedním z nejslavnějších básnických děl vůbec – dodnes ho bylo vydáno přes milión výtisků. Zatímco si za první světové války stovky mladých branců berou tento zpěv do vojenské tornistry s sebou na jatka, postaršího odvedence Rilka šikanuje v kasárnách feldvébl: „Jak se jmenujete?“ „Rainer Maria Rilke.“ „Co? Komu chcete namluvit, že se chlap může jmenovat Maria? Tak to vám budeme říkat Mici! Vždyť tak i vypadáte!“

Milenec
Možná právě pro tu zjemnělost ve výrazu, ale především ve způsobech, nařkla později Rilkova první láska, neteř slavného českého básníka Julia Zeyera Vally Davidová-Rohnfeldová, básníka ze sklonů k homosexualitě. Svěřil se jí s pravděpodobně nevinnými zážitky z vojenského učiliště, asi věděla, že byl vychováván jako děvče, ale především se mu chtěla pomstít za to, že ji nechal na ocet. Pravdy na tom není zhola nic, až na to, že erotoman, k němuž měl Rilke zejména po čtyřicítce blízko, jaksi stále potřebuje stvrzovat svou mužnost.
Zásadnější je ovšem výhrada jiné Rilkovy milenky, Claire Gollové: „Jakkoliv pozorně, laskavě a něžně uměl zacházet se ženami, nikdy nezažil opravdu velkou lásku ani v umění, ani v životě. Žádná vášeň ho zásadně nevyvedla z rovnováhy.“ I když ani toto vyjádření (zejména pokud jde o umění) nemůžeme brát za bernou minci, přece v něm je zrnko pravdy. Žádnou ženou nechce být Rilke natrvalo spoután, ale i jeho vztahy k vlastní rodině jsou přinejmenším neobvyklé – svůj styk s matkou po dlouhá léta omezuje jen na vánoční blahopřání, o osud vlastní dcery se zajímá minimálně, například zetě a vnučku nikdy neuvidí. Dalo by se to opět vysvětlit trvalým poškozením vztahu k rodině v dětství, kdyby neměl ve stejné době stejné problémy třeba Franz Kafka, který cítil, že každý vztah ho odpoutává od jeho poslání – od psaní. U řady velkých umělců se život stává jen přívěskem k umění, něčím, co je vlastně obtěžuje. A Rilke byl opravdu velký umělec. A byl to on, kdo (sice na adresu Tolstého a Rodina) napsal, že „když se velikán rozhodne pro umění, nechá svůj život zakrnět jako nepotřebný orgán“.

Básník
K tomu, aby se velkým básníkem stal, vedla ovšem neobyčejně svízelná cesta, která ho stála mnoho sil a usilovného soustředění. V roce 1896 přesidluje z Prahy natrvalo do Mnichova, kde se seznamuje s Lou Andréas-Salomé, jednou z nejpozoruhodnějších žen těch časů, a navazuje s ní milostný vztah, který se později změní v přátelství. Lou, dcera dánské emigrantky a německého generála v ruských službách, která už má za sebou komplikovaný vztah s filozofem Friedrichem Nietzschem a také knihu o něm, mu nejen na společných cestách ukáže Rusko (které se se stane Rilkovou velkou, i když poněkud literární láskou), ale také cestu k sobě. A to nejen tím, že ho donutí zaměnit zženštilé jméno René za mužné Rainer.
Rilke okamžitě vytuší cenu tohoto setkání, protože jí záhy píše: „Táži se tolik v těchto dnech jako vždy v době nějakého velkého zlomu. Jsem na úsvitu nové epochy. Opustil jsem zahradu, v níž jsem se tak dlouho unaveně procházel.“ Jako vždy je jasnozřivý, je to tady – postupně vznikají první Rilkovy vrcholné sbírky Kniha hodinek (1897–1903), Kniha obrazů (1902) a zmíněný Kornet. Lou po smrti Rilkově napíše knihu také o něm – je to pronikavý portrét, v němž je za zdánlivě zženštilým zevnějškem odhalen nikoliv Don Juan, ale muž, svrchovaný tvůrce, jehož cílem je dát životu tvar, a proto jím musí být neustále zklamáván a držet si od něj odstup. Od této chvíle setkání s Lou, a především se sebou samým neusiluje Rilke o nic víc ani míň než o celistvost, prostotu, jasnost, proniknutí k podstatě věcí.
Ještě jedna osobnost má v té době zásadní vliv na další Rilkův básnický vývoj – a je příznačné, že to není jeho žena sochařka Clara Westhoffová, s níž žije nějaký čas v umělecké kolonii ve Worpswede, ale sochař nanejvýš nadčasový, Auguste Rodin, o němž v roce 1902 publikuje monografii a jehož může nějaký čas jako jeho sekretář pozorovat při práci. Ten mimovolně naučí básníka věci neobyčejně důležité, i když protiřečící obecné představě o podstatě básníkovy práce – naučí ho odstupu, potlačení vlastního já ve prospěch objektivního pozorování. Toto poučení najde potom výraz v Rilkových Nových básních (1907, 1911).

Dvořan
V době práce na této knize a také na svém jediném románu, Zápiscích Malta Lauridse Brigga (1904–1910), se Rilke v roce 1907 ocitá zase v Praze, kde ho jeho matka velmi znechutí, ale Rilke si chuť spraví, když vyhoví pozvání baronky Sidonie Nádherné z Borotína a odjíždí za ní na zámek Vrchotovy Janovice. Tam se mu velmi líbí, takže se dá strhnout dokonce k lyrické apoteóze Čech. Nicméně nejvíc na něj zapůsobí „zámek se starými příkopy“ a krásná baronesa, která ho přišla uvítat přes zámecký most a vypadala „v té první chvíli jako šlechtična na miniatuře nakreslené těsně před velkou revolucí“. To, že ho doprovázela parkem a pak mu ukazovala zámek, přičemž jim „dva sluhové s těžkými stříbrnými svícny svítili do hlubokých komnat jako do dvorů“, v Rilkovi zanechalo hluboký dojem, přestože byl na pobyty na zámcích už víc než zvyklý.
Skutečně daleko došel Rainer Maria Rilke od dob, kdy si jeho rodiče hráli ve stísněném domově na šlechtu. On se s nejlepšími jmény šlechtické i buržoazní Evropy stýkal jako rovný s rovnými – přestože byl odkázán na jejich finanční podporu. Neobyčejná úcta, které se Rilke těšil, nebyla dána jen úctou k jeho dílu nebo vybranými způsoby, v nichž byl šlechtičtější než šlechtic. Kouzlo jeho osobnosti, která fyzicky nebyla rozhodně přitažlivá, zachycují všichni pamětníci, ať už ženy, nebo muži – a ti přece bývají citliví na to, když je některý z nich příliš ženami obdivován. Spisovatel Stefan Zweig toto kouzlo vysvětloval „neobyčejnou zdrženlivostí jeho bytosti“.
„Vstoupil-li do místnosti, kde se shromáždila nějaká společnost, stalo se tak tichounce, že ho sotva někdo zpozoroval. Seděl pak a tiše naslouchal, bezděky někdy pozvedl hlavu, pokud jej něco zaujalo, a jestliže začal mluvit sám, pak vždy bez jakékoliv afektovanosti, bez silného zdůrazňování.“
Zdá se, že za touto zdrženlivostí cítili Rilkovi současníci něco, co jim uniká. Zdá se, že samotnému Rilkovi něco unikalo, ale on trpělivě čekal, až bude osloven tajemstvím. Věděl, že v něm „něco píše“, a pak se často stalo, že byl osloven. Jako onoho dne v zimě roku 1911 v Duině u Terstu, kdy na zámku své důvěrnice a mecenášky kněžny Marie Thurn-Taxisové zaslechl hlas, který se ptal: „Kdo, kdybych křikl, kdo by mě uslyšel z andělských kůrů?“ Básník už jen navázal: „… a kdyby se stalo a někdo mě náhle přitiskl k srdci: zhynul bych jeho silnějším bytím.“

Dílo a bolest
Tak vznikla Rilkova První elegie a Sidonii Nádherné a Marii Thurn-Taxisové i jiným mecenáškám a mecenášům se věru vyplatilo pomáhat a čekat. Pro Rilka bylo ovšem toto čekání tak vysilující duševní přípravou, že rozvracelo jeho fyzickou i duševní konzistenci. Právě v době po vzniku První elegie se jeho krize vracejí stále častěji a prohlubují se. Trpí vyčerpaností a mimořádnou, až chorobně neurastenickou přecitlivělostí na počasí, přecitlivělostí svalů, opuchlinami, hemeroidy, bolestmi zubů. K těmto subjektivním bolestem připojují se bolesti světa – po svém zážitku z krátkého vojenského působení v armádě (pracoval ovšem jen v archívu) se nemůže šest let soustředit na vlastní básnickou práci.
Po válce vidí jediné východisko – chce nalézt místo, kde by na báseň mohl čekat v klidu, protože ví, že Elegie prostě napsat musí. Přátelé v roce 1921 koupí a do doživotního používání mu dají zámeček Muzot, do kterého se zamiloval podle fotografie ve výkladu jednoho švýcarského holičství. Tady v týdnu od 7. do 14. února 1922 vznikne šest elegií, které doplní jejich celkový počet na deset. Navíc je Rilkovi v pracovní euforii přidán královský dar – devětačtyřicet Sonetů Orfeovi, které tvoří k Duinským elegiím protějšek. Básníku se podařilo, jak praví kritik, „vrátit lidské existenci smysl v čase“. A může jít.

Osamělý muž uprostřed davu
Byly zaplněny stovky stran pokusy o interpretaci Rilkova díla, zejména jeho vrcholných Duinských elegií. Byly-li tyto pokusy poctivé, musely přiznat, že se jim toto dílo nedaří vysvětlit zúplna. Rilke žil ve věku velkého nástupu moderního umění, ve stejné době jako jeho Elegie vznikla Pustá země T. S. Eliota a dokončen byl Odysseus Jamese Joyce. Vykladači jeho díla nacházejí v jeho básních ohlasy obrazů Picassových a zážitků z Ďagilevova Ruského baletu, ba dokonce básnické přiblížení se fyzikálním teoriím Alberta Einsteina. Rilkovy verše ovšem nelze přiřadit k žádným -ismům, které tehdy ovládaly kulturní svět. Jeho jediným, i když i tak dost vzdáleným blížencem v té době je Paul Valéry. Jinak působí jako solitér, jenž je hluboce zakořeněn v básnické tradici, aby ji ovšem překračoval nikoliv ve směru pokroku, který je v umění vždycky pochybný, ale ve směru k věčnosti.
Německý životopisec Rilkův, Wolfgang Leppmann, označil básníkovo postavení za první světové války za postavení „nezúčastněného, ale exponovaného jednotlivce uprostřed masy“. Zdá se, že tuto charakteristiku lze vztáhnout na celé Rilkovo dílo i život. Jediné, co měl z výdobytků nové doby rád, byla jízda autem.
–––
Zdravotní potíže se zhoršují, ale ještě v roce 1925 se Rainer Maria Rilke vypraví do své milované Paříže, kde s horečnou pilností navštěvuje řadu přátel a těší se ze slávy, která je už nepochybná. Z té doby pocházejí snad jediné fotografie, na nichž se básník směje.
Umírá 29. prosince 1926 na zvláštní, bolestivou formu leukémie, která vytváří v ústech bolestivé vřídky. Nemůže pít, takže před smrtí stále trpí žízní. Druhého ledna 1927 je pochován na venkovském hřbitůvku v Raronu. Na náhrobním kameni jsou vytesány tyto verše:

Ó růže, ryzí rozpornosti:
slast nevtělit se v ničí spánek
pod tolika víčky.

Je to jeden z nejslavnějších epitafů, jaké historie básnictví zná. Všichni ho překládají, nikdo mu nerozumí. Nejenom v Praze.

Reflex, roč. 8, č. 1 (30. 12. 1996)

Žízeň po životě

(předmluva ke knize fotografií Jana Šibíka Ďábel v nás)

I
Co se s Čechy stalo poté, když v roce 1989 padly zdi, ministři zahraničí rozstříhali na hranici dráty a závory silničních přechodů se definitivně zvedly? Železná opona vyjela vzhůru a my se ocitli na jevišti, které nám brzy připadlo překvapivě malé, neboť právě v té době se svět velkou rychlostí smršťoval, aby se mohl stát globální vesnicí. S jakými představami jsme spěchali k oslnivé globální návsi, plné zatím nevídaných atrakcí? Volali jsme po základních lidských právech, po svobodě, po demokracii. Ale nebyla to spíš žízeň po snadnějším životě, která nás hnala k výkladům s Coca-Colou, přesvědčující nás už z dálky, že ona „je to ono“, co hledáme, nebyla to stará představa ztraceného, a nyní opět nalézaného ráje, v němž na každou skvrnu existuje účinný čisticí prostředek, na každou bolest zaručený lék a kdyby náhodou přišla smrt, je tu přece životní pojištění? Snad všichni jsme zůstali chvíli stát s otevřenou pusou nad tím, jak je pouť na návsi mnohem lépe řízena než náš zaprášený jarmark, jak ti, co se snaží, se opravdu mohou dostat na lepší atrakce. A tak se mnozí snažit začali, takže se všem začalo vést lépe. Dokonce i těm, kteří se příliš snažit nehodlali a spokojili se s deset let starým autem, na něž by se stejně dřív nezmohli, a místo návštěv luxusních letovisek v Karibiku žili ve světě telenovel, jež je tam přenášely.
Byli ovšem tací, co dřív nebo později zjišťovali, že dokonaleji vyčištěné skvrny na dokonaleji vyčištěném obleku jsou ještě stále skvrnami, a když večer vyčerpaní uléhali vedle svých nicneděláním unavených žen, znovu pociťovali prázdnotu v naplněném žaludku a žízeň mnohem palčivější než kdykoliv předtím. A některé, když nemohli spát a vydávali se na noční výpravy do velkých ledniček s navršenou kolou, zachvacoval dokonce pocit jakéhosi studu a vnukal jim otázku, zda onen svět, který večer viděli na plochých obrazovkách televizorů ve zprávách, opravdu existuje, zda nevstoupili jen na okraj zeměkoule, ba zda ony války, zemětřesení, sucha, záplavy, epidemie a hladomory nejsou skutečnější než kulisy, ve kterých žijí. V oné hodině nespavosti se jim pak začalo zdát, že pouť na návsi, ten „nejlepší ze všech možných světů“, nemůže být tak úplně dobře řízena, když dává přednost výrobě ulepené tekutiny před čirou vodou. A protože se svět opravdu vůčihledně zmenšoval, zmocňovala se jich panika nad tím, že se na návsi začnou stále častěji objevovat hordy obětí toho, co vidí ve zprávách, až jich bude tolik, že náves zaplaví, znásilní jim ženy, dětem usekají ruce a je samotné zakopají po krk do písku a nechají žízní zešílet.
Našlo se ovšem jen pár těch, kteří se při pohledu z nočního okna snažili proniknout za hranice svítící návsi, a když viděli jen temnotu, z níž se občas zablesklo na časy, rozhodli se vydat do temných uliček, které do ní ústí, a na vlastní oči vidět a zaznamenat.

II
Fotograf Reflexu Jan Šibík na svých cestách zatím vynechal jen Austrálii a Antarktidu. Snad proto, že se tam v naší době žádná válka neodehrávala. Jeho cesty byly často lemovány hladem a žízní, což je třeba brát doslovně. Byly vroubeny skutečným hladem a jednoznačnou žízní, vedoucí ke smrti, a tu žádná metafora nezmůže. Zachycoval chvíle prorážející cestu k smrti, předváděl dav zblázněný tím, že mu šikovná ruka manipulátora onu cestu ukázala – ovšem s tím, že na jejím konci najdou jeho příslušníci toho, kdo způsobil jejich skutečné nebo domnělé utrpení, a tím, že ho zabijí, přežijí. Šibík zachytil zhoubnost idejí ženoucí nadšené bojovníky do minových polí, omšelý konec ideologie, v němž nezbývá na chleba, ale ruka dál ošetřuje nesmyslné medaile za nesmyslné činy. Šibík ovšem viděl i hroznou tvář člověka, z níž jedovatý déšť války během okamžiku smyje kulturní nátěr, aby se objevila krutá i poděšená tvář zvířete, schopná všeho. „Nejvíc mě překvapilo,“ řekl mi bývalý švédský zpravodaj z Afghánistánu a srbsko-chorvatské války, „že když jsem se na frontě ocitl po palbou, nebyl jsem schopen myslet na nic jiného než na sebe.“
Myslím ale, že to nebylo to hlavní, co Šibíka zajímalo. Když spadne dům a z trosek se ozývá křik obětí, není prvním úkolem zjišťovat toho, kdo dům poddoloval, i když tam také leží, vydán napospas zachráncům. V takové chvíli se nedá rozlišovat mezi oběťmi a vrahy, neboť tady jsou oběťmi všichni, dokonce i ti, kteří pomáhají, chráněni rouškami před nesnesitelným puchem. V té chvíli není dokonce rozdíl mezi tím, zda jsme domov ztratili válkou, záplavami, zemětřesením, nebo suchem. Všichni, kdo jsme přežili první náraz katastrofy, ocitáme se v roli uprchlíků před smrtí, snažíme se najít zpátky cestu k životu. A právě toto neodbytné, mnohdy neúspěšné puzení po životě je podle mne leitmotivem Šibíkova fotografování. Neodvažuji se říci, proč lidé, kteří přežili tak hrozné věci, dál na životě lpějí, nezahalí raději svou tvář pláštěm a nepočkají si na okraji cesty na vysvobození. Asi proto, že bez života člověk prostě není. Člověk, to rozhodně nezní hrdě, ale vydrží všechno, jen aby se mohl přesvědčovat o své existenci.

III
Člověkovo neštěstí i výjimečnost jsou ovšem dány tím, že je schopen ptát se. Většinou špatně: Proč se má soused líp než já? Jak to, že tady mezi námi žijí ti neznabozi? Proč cítím prázdnotu, i když mám všechno? Odpovědi bývají ještě horší: Kdyby souseda nebylo, měl bych jeho krávu. Neznabozi nám sem pašují hřích. Asi ještě všechno nemám, i když mám všechno, bude třeba se víc snažit. Jen naivové, filozofové, astronomové, fyzici, biologové, umělci a blázni stojí v ustrnutí nad fenoménem člověk, příroda, kosmos. Název tohoto přemýšlení nad fotografiemi Jana Šibíka jsem si vypůjčil od Irvinga Stonea, životopisce Vincenta van Gogha. Zadívám-li se na Šibíkovy fotografie, cítím jistou vzdálenou spřízněnost mezi drsnou pastózní barvou pláten, která hlásají krásu šíleného světa, a fotografiemi, jež nejsou jen nenahraditelným dokumentem, ale i výrazem osobnosti tímto světem uštknuté a posedlé. Ne odpovědi, ale nepřetržitý příval otázek znalých záhadnosti věcí. A podání ruky, které je také schopností umění a jež už mnozí od Šibíka přijali.

2001