Let chroustů

Let chroustů. Neúplná autobiografie. Praha; Litomyšl: Paseka, 2003. 147 s.

(úryvek)

Nejznámější český filozof devadesátých let upustil konvici na sporák a s bolestivou grimasou začal třepat mírně opařenou rukou.
„Já už jsem dnes ostatně jedno kafe měl,“ pronesl opatrně Jiří, sedící s diktafonem a papírem, na němž měl otázky, jimiž hodlal udržovat směr interview, ale jichž se filozof stejně nedržel, u kuchyňského stolu.
„Opravdu?“ zaradoval se filozof. „Tak počkáme, až přijde žena, nebo si potom zajdeme do kavárny. Kde jsme to přestali? Aha, u toho, proč jsem prokapitalistický filozof. Víte, já už jako kluk…,“ filozof si začal zamyšleně mnout bradu, „to mi bylo pět nebo šest a já už docela vážně tenkrát diskutoval s jedním bývalým ředitelem banky o takových termínech, jako je trh nebo svobodné podnikání. Ty termíny mě okouzlovaly. Ale nejvíc mě fascinovalo, že tenhle milionář skončil jako velmi chudý člověk. V padesátých letech se najednou zhroutila ta slavná třídní společnost. Říkalo se sice stále o někom, tohle byl podnikatel, bankéř, advokát, ti lidé tak byli symbolicky vnímáni, ale ve skutečnosti bydleli v jednopokojových bytech se společným příslušenstvím někde na Žižkově.“
„To vám tak uhranul zánik?“ zeptal se Jiří podmračeně.
Filozof přímo zajásal: „Vzpomínáte si na železné neděle? Chodili jsme jako děti kolem hromad věcí před baráky. Ze začátku na nich byly plynové masky, helmy. V těch helmách jsme si hráli na vojáky. To byla archeologie všedního dne, člověk by rozborem těch hromad pochopil moderní české dějiny!“
Jiří nesdílel tak zcela filozofovo nadšení, i když mu zčásti dával za pravdu. Během jedné takové železné neděle totiž právě jakémusi nadšenému pocitu podlehl a dodnes se za něj styděl, i když ho ten pocit nepotkal často, naposled o spartakiádě, kdy si jako mladý muž při cvičení těch zdatnějších uvědomil vlastní handicap. Filozof si totiž nepřipomněl, že když jako děti už trochu odrostli, byli používáni ke sběru těch helem, kterých bylo už ostatně poskrovnu, zatímco železných kamen, postelí, sporáků, ba i nočníků podstatně víc.
Při jedné z těch brigád stál Jiří na otevřené korbě náklaďáku, který hromady objížděl. Dívky z jejich třídy čekaly u kubistických zátiší a pomáhaly nakládat. Měl tehdy náhle nezvyklý a velmi silný pocit příslušnosti, příslušnosti k mase, spojené jedním cílem. Cítil se jako chlap, když se skláněl z korby vozu k drobným stvořením, hmoždícím se s troubami od kamen a s koupelnovými vanami a kotli. Když zase jednou jejich Praga RND, kterou snad po tom výkonu dali rovnou taky do sběru, vysupala podél Kinského zahrady vzhůru Holečkovou ulicí ke klášteru svatého Gabriela, jenž mu byl vždycky synonymem tajemství, zastavilo se chlapci srdce.
Uviděl totiž u snad největší skládky, na kterou toho dne narazili, stát jediné děvče – vysoké, hubené, s krásnýma štíhlýma rukama, černými vlasy a neobyčejně bledým obličejem, z něhož poněkud příliš vystupoval rovný nos. Luisa, dcera primáře tuberkulózního oddělení nemocnice v Motole, s ním chodila do školy od první třídy a on ji brzy začal milovat. Napřed snad proto, že také ona měla nějaký čas problémy se spolužáky hlavně kvůli jménu, které v čase Ivan křičelo výlučností. Později proto, že na svém hubeném tílku nosila krásné červené silonové svetříky, jež jí posílala ze Švýcarska mnohem starší nevlastní sestra. A nakonec, když už rozum bral, miloval ji kvůli tomu, že v její přítomnosti cítil neurčitou směs touhy a smutku. Smutek dobře chápal a její náhle vzrostlá, a tudíž lehce neohrabaná postava jakousi beznaděj přímo vyzařovala.
Teď ovšem na sobě Luisa neměla červený silonový svetřík, ale ani tepláky, které si při podobných příležitostech brali ostatní. Tmavé plátěné kalhoty do půli lýtek, bílé tričko s podélným modrým pruhem, na rukou staré kožené rukavice a na hlavě červený šátek, pečlivě připevněný sponkami, tak byla Luisa připravena čelit nevídané a samotnou její osobnost ohrožující události, jakou byl sběr železného šrotu. Chyběl ovšem rytíř, který by pomohl ve chvíli, kdy začne ochabovat, ale ten se náhle, provázen ranami, jimiž pragovka dávala do výfuku znát, že ještě nechce zemřít, blížil.
Onoho májového dne se jejich ruce nad starým železem mnohokrát potkaly, a zatímco Luisin obličej lehce zrůžověl a dokonce se na něm objevily dosud nevídané kapičky potu, Jiří v sobě naopak objevil nikdy nepocítěnou sílu a rozhodl se, že sebe i ji, zatím opuštěné, převede do nového kolektivního bytí, slunného a nezastíněného minulostí, nad níž jeho – a jak později zjistil – i její matka tolik plakaly.
Když na sklonku pracovní neděle stál s poslední várkou šrotu na vršovickém nádraží, díval se s pýchou na vagony naplněné až k prasknutí železnou minulostí, připravenou roztavit se v pecích kladenské Poldovky. Měl kratičký dojem, že je to právě on, kdo naložil všechny ty staré, invalidní a nepotřebné předměty, naposledy se lesknoucí v pomalu klesajícím slunci, aby uvolnil cestu budoucnosti. Jenže na druhý den Luisa dělala, jako by se mezi nimi nic neodehrálo, špitala si se spolužačkami a po potu na její tváři nebylo ani stopy. Maminka doma plakala dál.
„Ale neřekl bych,“ vyrušil ho ze vzpomínek filozof, „že starý svět zmizel. Naopak, úžasné bylo, že ta takzvaná buržoazie, která byla odevšud vyhnána, skutečně osvědčila, že je buržoazií. Během několika málo let se na vysoké školy zase dostávaly děti z kádrově závadných rodin.“
Zvýšil hlas až k výhružnosti, protože se mu zdálo, že ho jeho společník nesleduje dostatečně pozorně. „Padesátá a začátek šedesátých let jsou pro mne mimo jiné důkazem toho, co si už mysleli Marx, Weber, Sombart a jiní sociologové, že buržoazie totiž je třída, která má svůj antropologický typus. Je to třída lidí, kteří se za všech okolností dokážou chovat efektivně, dokážou se prosadit. Vidím ve vaší tváři nesouhlas. Máte něco proti tomu?“
„Promiňte,“ řekl s navyklou pokorou reportéra Jiří. „Něco jste mi tím vyprávěním připomněl.“
Tím efektivním jednáním si nebyl vůbec jist. Naštěstí se v zámku ozval klíč, vracela se filozofova žena, obtížená nákupem, takže nemusel pokračovat.
„Jiřino, udělej nám kafe,“ zavelel filozof. „Tu konvici by bylo třeba vyhodit.“