Literáti

Literáti. Příběhy z dvacátého století. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002. 147 s.

Karel Poláček

Když o Poláčkově díle referoval Ferdinand Peroutka, nazval svou kritiku – v narážce na název jeho tehdy nejpopulárnějšího románu – Autor v ofsajdu. „On je v literatuře tím mužem, který pěšky kluše za vozem s velkými pány,“ napsal Peroutka. Dnes je téměř dokončeno mnohasvazkové vydání Poláčkových spisů, v rodném městě, které se kdysi cítilo být uraženo způsobem, jakým ho Poláček popsal, se pravidelně konají vědecká sympozia na jeho počest, na nezájem kritiky si nemůže na obláčku stěžovat. A přesto: je pochopen?

Zdálo by se kupříkladu, že není nic snadnějšího než rekonstruovat Poláčkovo dětství a mládí. Podorlický Rychnov nad Kněžnou, kde se 22. března 1892 narodil v rodině židovského obchodníka s koloniálním zbožím, je nejen dějištěm posmrtně vydané prózy Bylo nás pět, ale i místem, které je průsečíkem osudů hlavních hrdinů jeho románové pentalogie, považované za umělecký vrchol autorova díla. Okresní město (jak se také jmenuje její první díl) a jeho obyvatele v dobách před první světovou válkou a během ní vykreslil Poláček velmi přesně podle skutečnosti. Však se také místní snadno poznali a Posel z Podhoří mohl 8. ledna 1938 na adresu prvních dvou dílů napsat: „Rychnov nebude a nemůže být hrdým na osoby, jež mu a světu vylíčil Poláček ve svých dvou spisech – a snad vylíčí ještě ve třetím (Podzemní město). Rychnovská elita společenská i inteligentní jest vybrána a zosobněna tak úzce a nízce, že by se město muselo hanbit a stydět za toto své prostředí – kdyby bylo pravdivé (…). Jest věcí spisovatelovou, jak vylíčí kroniku vlastní rodiny – avšak Rychnov se musí ohradit proti tomu, jakým způsobem bylo užito skutečných osob k vytvoření obrazu života města.“

Světový mechanismus
Není třeba se zpravodaji Posla smát – neboť opravdu, jak vlastně to Poláček lidi provázející jeho dětství a mládí zpodobil? Řekli jsme, že přesně – ale to je přesné jen v tom, že se každý poznal ve vylíčení zevnějšku, typických gestech a činech, podle mluvy nemilosrdně odhalující nízký obzor malého světa. A jak zpodobnil Poláček sám sebe? Přijmeme-li ho – stejně jako zpravodaj Posla – v podobě studenta Jaroslava, pak opět jen vnější, „typizovanou“ optikou, v níž se jednotlivé lidské charaktery liší od sebe asi tak jako různé druhy hmyzu. O podstatných (?) hnutích jeho mysli se mnoho nedozvíme. Zpravodaj Posla měl důvod k pohoršení a ten důvod se možná ani tolik nelišil od zakrývaného pohoršení Šaldova, který Poláčkovy texty pokládal za „okaté karikatury českého maloměšťáka“, postrádající „kvalitu básnickou“. Opravdu, tomu, co král české kritiky za básnickou kvalitu pokládal, byl Poláček na hony vzdálen. Neboť nepovažoval člověka, ani jeho zvláštní druh, básníka, za tvora, který svou vůlí mění svět. Byl daleko spíš fascinován tím, jak snadno se ve své většině příslušníci lidského rodu vzdávají jedinečnosti a samostatnosti, aby se stali poslušně a (pokud možno) bezbolestně kolečky ve světové mašinérii. Právě tento mechanismus zkoumal – ne bez nostalgie a smutku, ale bez iluzí. Říká se, že Poláček psal o „malém člověku“, jako by své dílo věnoval úzce vymezené skupině lidí. Stačí si ovšem uvědomit, že lidí, kteří se dají bez rozpaků a bez znevažování označit za „malé“, je na světě tak pětadevadesát procent. Skoro stejně často se v souvislosti s Poláčkem hovoří o zpodobnění „maloměštáka“. Ale copak základ české společnosti netvořila dlouho malá města? O Poláčkovi se přece také říká, že byl autor typicky český – proto se mu svět zrcadlil ve společenské struktuře českého maloměsta.

Žid Poláček
Úhel pohledu na svět, který autor volí, není dán jen světodějnými událostmi, které jeho život ovlivňují (tady je rozhodně podstatné, že Poláček prožil celou první světovou válku jako voják v zázemí i na srbské a haličské frontě), ale také jeho rodinným a společenským zázemím a psychickým ustrojením. František Kubka o Poláčkovi napsal: „Poláček byl – na rozdíl od Karla Čapka – pravým humoristou, to je člověkem smutným. Neviděl jsem nikdy tak smutných očí jako v temné Poláčkově tváři. Snad Zosčenko se tak na mne díval, když jsem v lednu 1935 seděl vedle něho za stolem v Leningradě.“ Podobně se vyjádřil například také A. C. Nor a mnozí další, takže se pro Poláčka vžil běžný termín „smutný humorista“.
Smutek a snadná zranitelnost, to snad způsobovalo Poláčkovu uzavřenost v sobě. Poláček se – podle Kubky – „ze samé melancholie všemu a každému posmíval“. Tato melancholie má ovšem zřejmě také původ v údělu, který byl Poláčkovi určen tím, že se narodil jako Žid. O tom, jak se židovství projevuje v dílech řady česky a německy píšících autorů v Čechách, už bylo popsáno dost stránek – stupeň židovské sebereflexe vedoucí až k sebenenávisti či touze po asimilaci se liší případ od případu a každý autor se s tímto údělem vyrovnával jinak. Židovství se Poláčkovi nestalo hlavním tématem práce, přesto je v jeho díle hojně reflektováno a zdá se, že třeba bez židovské anekdoty nebylo by ani Poláčkova smutného humoru. Poláček považoval své dílo za přirozenou součást české literatury a žurnalistiky. (Její vyšší patra mu ovšem podobně jako Haškovi byla dlouho odpírána, protože byl „pouhý“ humorista – i tady je jeden z kořenů jeho bytostného outsiderství.) Ani o možnostech asimilace si ale nedělal iluze. Hezky to dokládá postava židovského zasilatele Wachtla z pentalogie, v jehož přítomnosti přestávají známí s antisemitskými řečmi a poklepávají mu na rameno: „Vy, pane Wachtl, jako byste ani nebyl od té vaší víry. Jste našinec, dobrý našinec.“ Je z toho jasné, že některý našinec je přece jen méně našinec.
Odtud zřejmě pramení pocit odcizení, který Poláčka v životě i literatuře provázel. To slovo bylo mnohokrát vysloveno nad dílem Franze Kafky, ale také v případě Poláčkově má své oprávnění – můžeme je stopovat i v jazykové výstavbě jeho děl. Co je jím tak mistrně využívaná fráze jiného než odcizená řeč?
Nebylo by ovšem nic nesprávnějšího než melancholii pronikající Poláčkovou tvorbou vykládat jako rezignaci. Ruský vědec Oleg Malevič v jednom ze svých referátů na rychnovských sympoziích (postřehům na těchto sympoziích vyslovovaným vděčím ostatně za mnoho) upozornil na to, že Karel Poláček byl patriotem svého díla, věřil ve svou uměleckou pravdu, jak se to projevilo především v jeho deníku, který psal těsně předtím, než nastoupil cestu bez návratu – cestu do Terezína. Ostatně o tom, že si za svým přesvědčením stál, svědčí i fakt, že se za zpodobení poměrů ve vývozní a dovozní komisi, kde byl po první válce zaměstnán, nechal vyhodit. Karel Poláček psal tehdy pod pseudonymem Kočkodan. Podle Josefa Čapka je Kočkodan „drobný židáček, kterého jsem do redakce uvedl, protože se mi hned zdálo, že má dost dobrý pozorovací talent, který se hodí pro noviny“. Čapek přizval Poláčka ke spolupráci v humoristickém časopisu Nebojsa, v roce 1923 byl bratry Čapkovými uveden do Lidových novin. Tady se osvědčil i neosvědčil, jak o tom svědčí i dva vyhazovy od dvou šéfredaktorů – Heinricha a Basse. V každém případě byl jeho přínos novinám svérázný. Třetí vyhazov ovšem už jeho kvalitami novinářskými motivován nebyl.

Poláčkovo mimikry
Nakladatel Julius Firt ve svých vzpomínkách Knihy a osudy zanechal portrét přítele, který nám dává nahlédnout hlouběji do jeho nejednoduché povahy. Píše: „Až krutě realisticky se díval na svět a na lidi. Neměl rád, když někdo létal v oblacích, a bezohledně jej přiváděl, někdy až srážel na pevnou zem.“ Sarkastický Poláčkův humor ovšem nesnášel každý, pro Firta byl ale Poláček neocenitelný, protože patřil k těm, „kteří ho učili sebekontrole“.
Rysy vnitřní střízlivosti a sebekontroly sdílel ostatně Poláček se svou pragmatickou generací. Jeho nejlepším přítelem byl Ferdinand Peroutka, se kterým hrával v Táflrundě Společenského klubu mariáš, patřil mezi pátečníky Čapkovy. Jedna z jeho vzpomínek na TGM, který se těchto schůzek v Čapkově vinohradské vile účastníval, je ovšem typická ani ne tak pro charakteristiku prezidenta, jako spíš pro to, co si Poláček k zaznamenání vybíral: „Jednou dcera autora těchto vzpomínek slavila deváté narozeniny. Byl právě pátek. Holka si vždycky přála vidět prezidenta, a tak ji otec zavedl k Čapkům. Prezident byl právě na zahrádce. Byl máj, všechno v květu. – To je vaše dcera? ptá se Masaryk. – Ano. Víte, pane prezidente, ona má narozeniny, a tak jsem jí k svátku ukázal prezidenta. – Tož jste náramně štědrý. Vy jste jako ti kmotři od nás ze vsi, co dají kluky jako prezent k biřmování ostříhat.“
Své city a chování měl tedy Poláček pod kontrolou, ale o jeho vztahu k novinářskému povolání se totéž říct nedá. Jednou si ho někdo spletl se jmenovcem Václavem, ředitelem Družstevní práce, a on sám se charakterizoval takto: „On je družstevní práce a já individuální lenoch.“ Pokud někdo spatřuje vzor meziválečného novináře v Egonu Erwinu Kischovi, pak Poláček se mu ovšem ani nepřibližoval. Dobře známy jsou dvě historky, které vyjadřují Poláčkův vztah k novinovému reportérství. Jednoho lednového dne roku 1923 pospíchal Žitnou ulicí do kavárny, na novinářskou burzu soudničkářskou. Když zaslechl výstřel, raději zrychlil krok. Byl v té chvíli jediným novinářem široko daleko, který mohl být svědkem okamžiků po vraždě ministra financí Rašína. Druhá epizoda pochází z roku 1937, kdy se redakci Lidových novin příliš nezdařilo zaznamenat reportážně Masarykův pohřeb. Poláček, který měl stát u Národního muzea a popisovat cestu smutečního průvodu Václavským náměstím, přišel pozdě, na svůj post se vůbec nedostal, nenapsal nic a ještě si dovolil říct šéfredaktoru Bassovi: „No tak, ty Lidovky dneska slavný nejsou!“ Následoval už zmíněný vyhazov a Firt měl co dělat, aby situaci urovnal.
„Táta byl líný,“ řekla mi Jiřina Jelinowiczová, Poláčkova dcera. „Doma nikdy nepomohl, to neexistovalo. Když jsme se stěhovali, tak radši vůbec nepřišel domů. Byl vůbec doma málo viděn, ráno odešel k soudu, pak šel do kavárny, přišel na oběd a zase zmizel – buď do redakce, nebo hrát karty, nebo k Čapkům. Říkal, že rodina je základ státu a otravy. To bylo způsobeno tím, že jeho manželství nebylo šťastné, maminka s tatínkem si nerozuměli. Ale on si to nedokázal dlouho připustit, což bylo vůbec to nejhorší.“
Svou dceru měl ovšem Poláček rád, v řídkých chvílích, kdy byl doma, si s ní hrál a povídal, a ona ho zbožňovala. Když byla Jiřina větší, stala se první kritičkou jeho knih. A těch – navzdory proklamované lenosti – přibývalo, stejně jako vynikajících soudniček a sloupků, díky nimž se tento „atypický“ novinář přece jen jedním z nejpřednějších žurnalistů první republiky stal. „Líný“ Poláček, přesně naplňující body svého každodenního maloměšťáckého rituálu, kterému se u jiných dokázal tak vysmát, ovšem v té době naplňuje své životní dílo. Jestliže ve dvacátých letech převažuje v jeho knižních publikacích produkce novinářská, později dochází především na romány, které zdaleka nejsou jen humoristické (Dům na předměstí, Hlavní přelíčení, Michelup a motocykl a především první čtyři díly chystané pentalogie). I kritika si k Poláčkovi nachází postupně cestu a široké publikum se směje jeho Mužům v ofsajdu – a nic mu nevadí, že Poláček fotbal a fandovství vlastně bytostně nesnášel.

Vichřice
Poláčkův pracně zbudovaný a udržovaný svět, který odděluje od světa vnějšího jakási stěna akvária nebo sklo kavárny, za nímž autor sleduje chování podivných tvorů, zvaných – podle pozorování zcela neadekvátně – Homo sapiens, se ovšem najednou otřásá. Neboť za stěnou akvária, za sklem kavárenského okna se chystá bouře, vzrůstá vichřice. Už dříve si Poláček všiml, že v hejnu splašených živočichů, které pozoruje, mají někteří jedinci zvlášť nebezpečnou roli – jsou schopni zastrašit vyplašené a nemyslící tvorečky natolik, že se stávají jejich pány, ať už je to dozorce v chudobinci z Okresního města nebo pan domácí z Domu na předměstí. Vždyť on sám napsal: „Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním.“ Jak se ukazuje, jeden feldvébl se obzvlášť vydařil. Jmenuje se Adolf Hitler. Ten nedokáže jen světem otřást, ten ho dokáže zničit. Ve „vzorovém“ koncentračním táboře Terezín vydávají později dva čtrnáctiletí chlapci Lax a Kaufman pod Poláčkovým vlivem v časopisu Vedem seriál Muži v ofsajdu jedou do Terezína. Pan Načeradec v něm před transportem předává obchod pomocníku Emanovi: „Emane, vy víte, že já jako odjíždím, a proto jsem se rozhodl, že vám předám kšeft. Jednejte se zákazníky slušně, netejrejte mně je, doporučení máte, brzy začne sezóna, tak ať mi to tady dobře vedete. Až se z toho ehm Terezína vrátím…“
Nevrátil se. A ani jeho svět. Když se čtenáři dožadovali pokračování náhle ukončeného seriálu, během něhož se stal Načeradec v Terezíně zcela neschopným svářečem, který způsobil požár, redakce jim vysvětlila, že pokračovat se nedá, protože Načeradec byl odtransportován do Polska.
Byl rozvrácen svět Načeradcův, Michelupův a nakonec i Poláčkův. Ale ještě dřív přišla vichřice soukromá. Neboť ten, který se vysmíval láskám svých přátel, se v té hrozné době zamiloval. Svou dceru Jiřinu ještě stihl poslat čtrnáct dní po okupaci Československa v březnu roku 1939 do Anglie. Paní Jelinowiczová za druhé světové války pracovala v Anglii pro republiku v časopise Čechoslovák, potom se vrátila a zase emigrovala v roce 1968. Protože byla odsouzena, honoráře za Poláčkovo dílo byly v Československu zkonfiskovány a ona z nich neviděla ani korunu. Ale to už je jiná historie…
Odchod do zahraničí organizoval Julius Firt také pro Poláčka. Ale když jeho láska, doktorka Dora Vaňáková, začala v nakladatelství Borový vymáhat veřejně zbytek Poláčkových honorářů s tím, že odjíždějí, zalekl se. Později se vytvořila legenda, že Poláček vlastně odejít nechtěl, a mnohé z toho, co se dělo dál, zůstalo zahaleno onou pro Poláčkův osud tak příznačnou mlhou. Neví se dodnes, kde je úplná kopie pátého dílu jeho pentalogie, který za okupace napsal. Známo je jen torzo, zachované básníkem Josefem Palivcem. Zřejmě ztracen je také originál Poláčkova humoristického románu Hostinec U kamenného stolu, jehož vydání na sebe vzal statečně za protektorátu malíř Vlastimil Rada, ale text musel upravit, aby věc nebyla tak nápadná. Donedávna se zřejmě chybně uvádělo datum Poláčkovy smrti.
Zato se zachoval Poláčkův deník a jeho dopisy Doře, které charakterizují dobře autorovo postavení v době, kdy jako zaměstnanec Židovské obce objížděl do roku 1943 vlasti české, aby se podílel na registraci zabavených židovských knihoven. Tentokrát se kupodivu také ví, co si opravdu myslel. Prvního března roku 1943 si těsně před odchodem do Terezína zaznamenal do deníku tato slova: „Viděl jsem obrázek z Velislavské bible. Antikrist se chystá kopím probodnout svatého. Světec přitom pohodlně sedí, jako by se ho to ani netýkalo. Dříve jsem si myslíval, že středověcí malíři nedovedli namalovat takové hnutí mysli jako strach, úžas, bolest atd., takže to vypadá, jako by se světci o své mučení ani nezajímali. Nyní tomu rozumím lépe: Co měli dělat?“
– – –
Také o Poláčkovi v Terezíně existují protichůdná svědectví. Norbert Frýd napsal o výhodách, které tu Poláček měl, a pokračoval: „Jestli někdo choval naději, že teď Poláček začne psát něco nového o ghettu nebo pro jeho obyvatele, brzy ji škrtl. Těžkopádný muž se sklonem k zavalité brunátnosti některých silných kuřáků pomalu chodil, pomalu taky mluvil. Přerývaně, skoro nejistě. Chvěly se mu prsty. Chyběla mu chuť k aktivitě. Ani pro záchranu vlastní osoby nehodlal nic podnikat… Pod kola říše se Poláček dostal ve chvíli, když už nedokázal udělat ani gesto obrany.“
Dnes už můžeme říct, že to není pravda. Nebo alespoň ne celá. Poláček v Terezíně pořádal hojně navštěvované přednášky, byl poradcem terezínského židovského soudu. Datum jeho transportu z Terezína do Osvětimi (19. 10. 1944) bylo donedávna bráno jako datum jeho smrti. Dnes ho znalci posunují až do ledna 1945, do Gleiwitzu. Jan Tydlitát a Jiří Franěk totiž našli svědkyni Kláru Baumhölovou, která tvrdí, že ještě na Vánoce roku 1944 jí Poláček napsal v koncentračním táboře Hindenburg, kam přijel z Osvětimi, vánoční skeč pro pobavení vězňů, který začínal těmito slovy: „Jsem jasnovidka, proslulá věštkyně Klára de Marode! Předpovídám budoucnost, umím věštit z ruky, vykládat sny a také vyvolávat duchy. Za odměnu přijímám všechno, kromě starých onucí a šlupek od brambor.“